Článek
S mužem bydlíme ve služebním bytě ve škole. Okna máme ve zvýšeném přízemí do ulice. V noci necháváme otevřenou ventilačku, aby se lépe dýchalo. Kdo miluje čerstvý vzduch v ložnici, jistě pochopí.
Jestliže mě občas probudí opivnění, či jinak ovlivnění noční chodci, jsem ochotná a schopná tento fakt přijmout i přesto, že taková probuzení nemiluji. Není proti nim příliš obrany, ale zase jejich prchavost je celkem dobrá.
Proto jsem byla z pátku na sobotu přesvědčená o pomíjivosti rušivého hluku. Nestalo se. Minimálně patnáct minut bylo slyšet výskání, bujaré výbuchy veselí a nastartovaný motor autobusu, který měl odvézt děti na školní výlet.
Pochopím, kdyby pod dohledem soudného člověka začali žáci křičet, skutečný pedagog by vzhledem k času 0:30 hodin jistě své svěřence umravnil natolik, aby byly jejich hlasové projevy minimální, či žádné.
Po zhruba deseti minutách jsem již nevydržela dělat, jak se mě hlasité výkřiky a smích netýkají. Chápu potřebu dětí projevit nadšení a radost. Jsou dětmi a chtějí si užívat život včetně jeho oslavy výskáním a podobně. Nejsem však schopna pochopit dotyčnou pedagožku, proč se vůbec nesnažila dostat jasné rušení nočního klidu pod kontrolu.
Vyšla jsem ven a v rozespání nenašla jiný výraz pro dění na ulici, tudíž jsem se tázala, kdo má na starosti onen zvěřinec. Paní učitelka předstoupila a s hrdostí sobě vlastní prohlásila: „Já je mám na starosti. Jmenuji se XYZ a pan školník o nás ví.“
Jméno pedagožky záměrně uvádět nechci, jelikož nemám potřebu veřejně ji zostudit. Sdělila jsem paní s akademickým titulem RNDr. svůj nezájem o argument, že o zájezdu pan školník ví, poněvadž jsem ji odpoledne slyšela - hlásila mému muži pouze: „Budeme v noci odjíždět.“
Součástí nahlášení však nebyla informace, že budou rušit noční klid v takové míře, kterou nemohu a nechci považovat za normální. Upozornila jsem ji na jasně rozpoznatelný fakt. Své žáky nezvládá, poněvadž slyším křik i přesto, že jsem zavřela všechna okna.
Odpověděla mi dosti arogantním tónem: „Není možné udržet nastupující třídu v klidu a pan školník o nás ví.“
Potvrdila jsem jí opětovně svůj nezájem o skutečnost, zda pan školník o zájezdu ví. Jako pedagog podle mě zcela selhala. Při mém odchodu jsem slyšela za svými zády: „To je ale kráva.“
Netuším, zda ona „milá“ slova vypustila paní učitelka. Nejsem si jista, poněvadž jsem byla zády ke skupince, která ještě do autobusu nenastoupila. Ale i taková kráva má práva, nemilá paní RNDr.
Protože nebyla schopna vyslovit ani: „Mrzí mě to, já své žáky uklidním, aby byli potichu.“
Rozhodla jsem se, že celý incident nepřejdu pouhým mávnutím ruky. Podala jsem na vedení školy datovou schránkou oficiální stížnost na přístup osoby, která by měla být vzorem a příkladem svým svěřencům.
Jaký příklad však paní učitelka s akademickým titulem dává dětem?
Že arogance a nepřiznání chyby je dobrým prostředkem, jak kálet na právo druhých (v tomto případě) na odpočinek? Že je dobré postavit se k problému tak, že jej neřeším, ale ještě přistupuji k člověku, který se o své právo přihlásí, jako k nesvéprávnému kusu hovězího dobytka, protože je ona osoba pouhou manželkou školníka?
Když pominu fakt, jak se zachovala vůči mně, nenechává mě chladnou ani skutečnost, že autobus blokoval polovinu ulice, která má být obousměrně průjezdná a žáci při nastupování zabrali i druhou polovinu ulice, tudíž dle mého skromného názoru byla ohrožena bezpečnost dětí i projíždějících řidičů.
Poslední fakt, který titulované účastnici a vedoucí zájezdu zřejmě naprosto unikl je ten, jakou vizitku svým chováním dělá celé škole, která je veřejnosti známá, jako jedno z prestižních gymnázií.
.
Poznámka: název gymnázia záměrně neuvádím, poněvadž není mým cílem špinit jeho pověst
