Článek
Víte, mám takovou teorii, že na slevy i reklamy existují dva druhy reakcí. První skupina lidí při pohledu na přeškrtnutou cenovku zajásá, zorničky se jim rozšíří v očekávání dopaminové odměny a ruka automaticky sahá po peněžence, protože to bude „božsky levné a všichni budou čumět“. Pak je tu ale druhá skupina. Nebo spíše moje vlastní malá soukromá bublina vzdoru. Mně totiž slevy způsobují zatmění. Okamžité, nekompromisní. Totální. Jenže oproti „šťastlivcům“ v první skupině mě tenhle stav nevrhá do nákupní horečky, ale do absolutní blokace.
Jako by mi v hlavě někdo prudce zatáhl ruční brzdu. V momentě, kdy na mě z obrazovky, letáku nebo regálu začne něco křičet, že „jedině s tímto dosáhnu dokonalosti“, můj vnitřní systém okamžitě hlásí chybu! Místo touhy vlastnit danou věc mi naskočí jediná, velmi jasná myšlenka: „Jděte se s tím vycpat!“
Efekt přednasranosti
Možná to znáte taky, i když se o tom ve společnosti slušných spotřebitelů příliš nemluví. Říkám tomu efekt přednasranosti. Jde o fascinující psychologický moment. Vidím produkt, který by se mi dost možná i líbil. Mohl by být užitečný, hezký, nebo dokonce kvalitní. Jenže pak přijde ten nátlak. Marketingové oddělení se rozhodne, že mi musí vysvětlit, jak zoufalý je můj život bez jejich zázraku. V tu chvíli zkrátka definitivně končíme.
Můj mozek přestane zkoumat kvalitu. Místo toho začne horečnatě hledat důvody, proč produkt nekoupit. Hledá chyby, zpochybňuje logiku, analyzuje sadu manipulací. Proč mi něco tak urputně vnucují? Kdyby to bylo tak moc skvělé, nepotřebovalo by to blikající nápisy nebo vykřičníky velké jako moje hlava. Mám přece vlastní rozum a dokážu posoudit, co potřebuji. Ten pocit, že se mi někdo snaží nabourat do svobodné vůle, je prostě nesnesitelný.
Černá listina mé domácnosti
Tenhle můj vzdor má své historické oběti. Jsou značky, které mi nesmějí přes práh, ačkoliv se ničím konkrétním neprovinily – tedy kromě toho, že byly příliš hlasité. Celá léta jsem například odmítala a nadále odmítám koupit prací prášek Lanza. Ne proto, že by nepral, ale protože ta reklama na „bělejší než bílou“ ve mně vyvolávala chuť házet po televizi těžké předměty. Podobný osud potkal Fidorku. Jakkoli mám ráda čokoládu, ten nátlak zkrátka nešlo vystát. Zejména když tam roztomilá holčička klidně ublížila panence, jen aby ukradla čokoládu. Okamžitý „fuj efekt“ větší než Brno.
Není to dost zvláštní druh principu? Čím více se mi snažíte vnutit myšlenku, že bez něčeho nemůžu žít, tím pevněji se rozhodnu dokázat pravý opak. Je to tichá válka o nezávislost a čistotu duševního prostoru. Kdysi jsem to popisovala slovy „stále lehce kontra“.
Ticho sice za předplatné, ale ten klid…
Naštěstí jsem v „boji“ našla spojence. S mým současným mužem jsme před lety udělali jedno z nejlepších rozhodnutí pro naše duševní zdraví. Nemáme televizi. Tedy, nemáme ten klasický přijímač signálu, který vám sotva po deseti minutách napínavého filmu začne vnucovat vložky s křidélky nebo pojištění proti blbosti. Ten klid je k nezaplacení.
Místo toho si platíme streamovací platformu. Víte, co je na tom nejkrásnější? Svoboda. Nikdo mi neříká, co mám nebo nemám chtít. Nikdo mi nevalí do hlavy, že moje pleť není dost zářivá a moje podlaha dost lesklá. Když se chci dívat, dívám se – na co sama chci. Když potřebuji pauzu, zmáčknu tlačítko a jdu si uvařit čaj, aniž by na mě z rohu pokoje kdosi ječel, že právě teď musím využít neopakovatelnou nabídku úvěru.
Má to hlubší smysl, který si možná ani plně neuvědomujeme. Reklama je ve své podstatě donucovací prostředek. Je to vizuální a zvukový smog, který jsme se naučili tolerovat jako nutné zlo. Ale ono to nutné není. Máme možnost volby. Můžeme se rozhodnout, co si pustíme do hlavy a co necháme za dveřmi.
Platíme si za to, abychom nebyli pod vlivem produktů. Ticho, ve kterém slyšíme vlastní myšlenky a vlastní potřeby – ne ty uměle vytvořené v zasedačce reklamní agentury – je přece super, ne? Je to osvobozující pocit vědět, že pokud si něco vážně koupím, bude to jenom proto, že jsem to opravdu chtěla já.
Uzený prostě miluju (nejen) kvůli příjmení
Tak jsme si někdy mezi vánočními svátky – tedy manžel na můj popud – pořídili přenosnou rybářskou udírnu. Kolegyně v práci sice pěla ódy na tu svou velkou, ale když jsem si (zcela dobrovolně a bez vyskakujících oken) proklikala web firmy, tahle malá verze mě prostě okouzlila. Včetně toho, že web vyloženě „mluví řečí mého kmene“, tedy nespisovně a odlehčeně.
Jsme jen dva, stavět na zahradě zděné monstrum nedává smysl. Koupili jsme ji ne proto, že by mi reklama tvrdila, že bez ní nebudu správná hospodyňka, ale prostě proto, že se mi líbila. A ten pocit svobodné volby voní už teď snad ještě líp než uzený sýr nebo makrely, co v ní budeme uvádět do stavu extatické sežratelnosti.
Doporučení autorky: Žijte si každý po svém, protože toto není reklama. Bez mých „pindů“ se dá žít docela dobře, ne? Až někdy půjdu kolem vašich vchodových dveří a bude na nich přitlučený přeškrtnutý plátek uzené slaniny, bude mi jasné, že jste četli a doma mě nechcete!
