Článek
Žijeme v době, která nás programuje na věčnou nespokojenost. Ale co když je skutečným vítězstvím v loterii života pravý opak? Co když tím největším rebelem dneška není ten, kdo má všechno, ale ten, kdo už nic víc nechce?
Pojďme si nalít čistého vína. Nebo kohoutkové vody, pokud zrovna praktikujete spokojenost s méně než malým množstvím radosti. Žijeme ve světě, který funguje jako obří kolečko pro křečky. Běžíme, funíme, potíme se, a cílová páska se s každým krokem posouvá o kus dál. Koupili jste si nový telefon? Gratuluji, zítra vyjde novější, který umí mnohem víc… já nevím, třeba zrovna za vás na dálku vařit kávu nebo věštit budoucnost.
A vy se máte cítit mizerně, že ho ještě nemáte.
Jenže v tomhle šíleném dostihu o to, kdo bude mít na náhrobku vytesáno „Měl nejvíc krámů na celým světě“, se zapomíná na jednu drobnou, leč podstatnou věc.
Na člověka.
Spokojenost není ležing nebo gaučing
Hned na začátek si musíme vyjasnit jeden gigantický omyl. Když řeknu, že jsem spokojená s tím, co mám, neznamená to, že si obleču tepláky s vytahanými koleny, sednu si na gauč, otevřu si pivo a budu čekat na smrt. Nebo na důchod, což je dnes skoro totéž. Obojího se dočkáme ve stejném stavu.
Být spokojený není návod k ustrnutí. Není to letargie či rezignace. Jde o stav mysli, kdy přestanete svou hodnotu měřit podle toho, co vlastníte, a začnete ji měřit podle toho, co tvoříte. Spokojený člověk totiž netrpí ani neustrnul ve vývoji. Naopak. Protože se nemusí pachtit za věcmi, které nepotřebuje, aby ohromil lidi, které nesnáší, má najednou v rukou tu nejvzácnější komoditu celého vesmíru: Čas a energii.
Když totiž přestanete „bažit“, uvolní se vám ruce. A těma rukama pak můžete malovat, psát, sázet stromy, opravovat stará křesla nebo třeba jen hladit kočku tak intenzivně, že máte všude závěje chlupů. Spokojenost je palivo pro kreativitu, ne její brzda.
Dluhy? Ne, díky, radši klidné spaní
Máme tu takový nešvar. Půjčovat si peníze, které nemáme, na věci, které nám za rok budou k ničemu, abychom dohnali lidi, kteří jsou stejně zadlužení jako my. Je to fascinující hra na „bohaté“, která pro nás pokaždé končí v nekonečné smyčce právě chvíli, kdy platíme další a další měsíční vyúčtování.
Skutečná frajeřina není mít na leasing auto, co vypadá jako kosmická loď. Skutečná frajeřina je usínat s vědomím, že nikomu nic nedlužím. Že to, co mám – ať už je to malý byt, staré kolo nebo knihovna plná starých knih po babičce – je opravdu moje. Bez rizik, bez hvězdiček pod čarou, bez strachu, že když zítra přijdu o práci, přijdu i o důstojnost.
Materiální věci jsou fajn, nebudeme si lhát. Ale mají jednu hnusnou vlastnost – neumí obejmout, když to nejvíc potřebujete. Neumí vás rozesmát. A rozhodně neumí zaplnit tu dunivou prázdnotu v hrudníku, kterou se někteří snažíme přehlušit nákupy na internetu. Spokojenost, ta pravá, nefalšovaná, totiž nebydlí v lednici, šatní skříni ani v garáži. Sídlí v srdci a v duši.
Zní vám to taky jako klišé z motivačního diáře? Možná. Ale zkuste si koupit vnitřní klid na Black Friday. Hodně štěstí.
Ošklivý virus zvaný Šťastný člověk
Všimli jste si někdy, co se stane, když do místnosti vejde někdo, kdo je srovnaný sám se sebou? Někdo, kdo nikomu nezávidí? Je to skoro drzé. Takový člověk nezáří značkovým oblečením, ale svítí… no, prostě svítí. Vytváří kolem sebe jedinečnou a nezaměnitelnou auru, která je (Pozor!) nakažlivá.
Představte si člověka jako virus, ale ten dobrý. Spokojený člověk totiž nemá potřebu pomlouvat. Nemá čas řešit, že protivně pěkná sousedka odvedle přibrala nebo že její nový přítel má od včera nové Rolexky. Proč by spokojený člověk něco takového vůbec dělal? Jeho vnitřní svět je takovou měrou bohatý a zajímavý, že na nudu, závist či nenávist prostě nezbývá kapacita na hard disku.
Tvůrčí, spokojený člověk je pro konzumní společnost tak trochu osinou v zadku. Nenechá se manipulovat reklamou, nenechá se řídit strachem, že „má málo“. Obohacuje se vnitřně. Čte, vnímá, cítí, žije. A co je nejhorší – inspiruje k tomu ostatní.
Epidemie jako lék
Takže, co s tím? Mám pro vás návrh. Pojďme způsobit epidemii. Pojďme být těmi „divnými“, kteří se radují z toho, že jim na zahradě vykvetla první kovalinka víc, než z toho, že si zrovna zažádali o další půjčku na nový iPhone. Pojďme být těmi, kteří místo srovnávání se s influencery na Instagramu raději upečou bábovku a pozvou zrovna ty sousedy se zelenější trávou, nebo s Rolexkami.
Pojďme být nakažliví vlastním klidem. Protože upřímně? Svět je plný uštvaných, nespokojených a závistivých lidí. Což je docela otrava, ne?
Být šťastnějším člověkem totiž nevyžaduje vyhrát ve Sportce. Vyžaduje to jen jednu malou, nenápadnou vzpouru proti systému:
Podívat se na to, co mám, a říct si: „Ty jo, to vlastně vůbec není marný.“
Pointa na závěr?
Je to jednoduché.
Člověk, který nechce víc, než má, je pro dnešní ekonomiku naprostá katastrofa.
Ale pro svůj vlastní život? Pro svůj život je tím nejlepším investičním bankéřem. Protože zatímco ostatní počítají úroky z hypoték na sny, které ani nebyly jejich, on počítá hvězdy, vrásky od smíchu a chvíle, kdy se cítil naprosto, ale naprosto svobodný.
A to vám, milí zlatí, žádná půjčka nikdy nezaplatí.
