Článek
Co všechno lze zvýraznit nádechem války, konfliktu, nebo jiného dramatu? Skoro vše. Lidi nezajímají obyčejné každodenní patálie, jako výkon povolání, úklid domácnosti, nebo složení zkoušky.
Potřebují drama. Zvraty. Konflikty. Vyhrocené emoce. Potažmo řečeno jistý druh války. Je fuk, zda se jedná o válečné tažení skutečné. Prostě lidi milují, když se druzí o cokoli perou. Třeba o zlatou medaili. Princip je stále týž.
Proč? Nezajímají je všednosti. Opomíjejí rutinu. Vyhledávají hraniční situace. Vyhrocení, ohrožení, nechutnost, zvrácenost. A důvod, pro který vyhledávají ony mezní momenty? Nuda.
V dnešní době spoustě lidí není nic dost peprné, odhalující, šokující, lákavé. Vetkněme rovnítko mezi šokující a interesantní. Šoky mohou způsobit v současnosti pouze obří výkyvy mezi normálním a nevšedním.
Nacházíme se v době, kdy úpadek společnosti a dekadence opět sílí. Dějiny se opakují. Šok je účel, denní potřeba. Být jiný dá práci. Musíte vyrobit punc neopakovatelnosti. Bytosti chtějí být milovány. Adorovány. Byť by na nich bylo pouhé zrnko prachu jinakosti.
Jak si ji opatřit? Být mezi dvounohými čtyřnohým. Ne! Moc obyčejné. Jsem pásový dopravník mezi plazy. Plazem mezi pásovými dopravníky. Ozvučnou deskou na poli klapek v klavíru, což je samozřejmě nonsens, ale já jí chci být, abych nezapadla. Za jakoukoli cenu!
Buďte si čímkoli. Budu borovou šiškou, když budu chtít. V oparu pálící se smůly začnu jiskřit. Vybuchnu s pocitem, že jsem zápalná puma bez kožichu, pouze naplněná třaskavinou. Budete mě sledovat, dokud nedojdu svého konce.
Hallejujah!
Skutečně?
Víte vy co? Jsem úplně obyčejná skoropadesátka.
Sejřím na výjimečnost.
Žiju svůj obyčejný život.
Nedrápu se slepě na vrchol, protože stejně, jako Vlastík Burian v komedii Zlaté dno vím, že když lezu rychle nahoru, poznám, jak to tam prudce (zčerstva) fouká.
A že rychlý pád na dno je víc než jistý.
