Článek
Tento článek není návodem, ani podněcováním ke zločinu. Nejedná se ani o souhlas s euthanasií.
Kladu si za cíl zjistit, jak krutý proces by v člověku musel proběhnout, aby dokázal zabít jinou lidskou bytost, pokud již prokazatelně neexistuje naděje na uzdravení. Jako spisovatelce se mi v hlavě dějí různé příběhy.
Některé vznikají na základě snů, které by se slušelo přirovnat k nočním můrám, jak kruté někdy jsou. Nedávno mi přišel do hlavy děj, který je zatím pouhým konceptem a vymyká se všemu, co jsem dosud považovala za svůj žánr.
Moje hrdinka není vůbec žádná ocelová žena. Je jí skoro padesát, často je rozmrzelá z běžných věcí, které nefungují. Dost času je naštvaná na něco, nebo na někoho, až do osudného dne, kdy se vše zhroutí. Praha je bombardována, ale ona má kupu „štěstí“ a je přeživší.
A teď se dostávám k jádru pudla. Mohu se samozřejmě mýlit, ale vyplynula mi tato část, o které si nejsem jistá, jak by ji prožíval skutečný člověk ve skutečném pekle na Zemi. Čtěte, posuďte a názor vyjádřete v diskuzi, kterou si pročtu, ale z nedostatku času nebudu reagovat.
Úryvek z mého dosud nepublikovaného díla:
Dům je zhroucený, jako všechny ostatní. Všude, kam jen dohlédnu je ze světa peklo. Z ruiny se ozývá šílené kvílení. Shodím batoh na zem a řvu úplně jako smyslů zbavená: „Tati, táto?!“ Ale už mám jistotu, že sténá mnohem mladší člověk. Ze sutin vidím trčet hrudník a hlavu a je mi jasné, že zbytek je na kaši rozdrcený. Takovou tíhu by neunesl nikdo, když na něm leží kus betonu.
Přijdu k tomu klukovi, kterému zřejmě není ani dvacet a vidím obličej svého syna! Mám halucinace. Když se rozmrkám, vidím, že je taky blonďák, ale má proti mému mužnému synovi jemné rysy. Jako panenka.
Krásnou tvář má staženou bolestí. Kromě sirén a jeho křiku neslyším už žádné rány, ani otřesy. Zřejmě se útočná šmejdská skvadra rozhodla, že srovnala se zemí podstatnou část Prahy a zabila dostatek lidí. Jenomže ten kluk přede mnou ještě žije a strašně trpí!
Nebudu mít dostatek času přivolat pomoc, která jistě někde jinde zrovna pracuje naplno a navíc vůbec nefungují sítě. Nejsem zdravotník, nemám po ruce tišící prostředky. Trhá mi srdce, že ho tak vidím, protože jemu už nepomůže nikdo. Okolo není najednou živé duše. Všechen křik se nese z dálky.
Kleknu si k němu a hladím ho po hlavě. Začnu zpívat, jak jsem kdysi zpívala svému synovi. Na jeho hlavu dopadají moje slzy, když sáhnu nenápadně po noži. Budu dost silná a dokážu to? Ruka se mi strašně klepe a málem nůž upustím.
Ale když vidím, že chlapec zaostří a podívá se mi do očí, přestanu zpívat a zeptám se:
„Jak se jmenuješ?“
„To hrozně bolí. Moc to bolí. Udělej s tím něco. Já už nechci, aby to bolelo.“
„Řekni mi svoje jméno, prosím. A slibuju, že pak už tě nic bolet nebude, zlatíčko.“ Sevřu nůž pevněji.
„Já jsem Martin. Prosím, pomoz mi.“ Pláče to dítě a já nad sebou vidím prst osudu, když chlapec, kterého se chystám zabít, aby netrpěl, nese stejné jméno, jako můj zemřelý syn.
„Pamatuj si, Martine, že tě miluju. Neznám tě, ale miluju tě tak, že tě nenechám dál trpět. Věř mi.“
Bleskem mu vrazím nůž do srdce, když se mu dívám do očí, abych s ním byla až dokonce. Nikdo si nezaslouží umřít sám a bez lásky. Nikdo. Vidím bolestný úlek, ale na vteřinu zahlédnu v jeho očích úlevu. Zatlačím mu je, jak se to obvykle dělává ve filmech.
Ležím zhroucená na jeho mrtvém těle a nemůžu zastavit pláč. Jsem vrah. Zabila jsem člověka. Jsem zrůda. Ale nemohla jsem ho přece nechat dál umírat v takových bolestech. Nemohla. Ztratila jsem všechny, na kterých mi záleželo. Táta je někde v sutinách a já ho už nikdy neuvidím. Nemám nic. Jenom nůž a batoh s jídlem, které táta už nikdy nesní.
Začne padat soumrak a já ještě sedím nad ním a vyprávím mu o světě, jaký už neexistuje. O světě, kdy jsem měla všechno a dost často si toho nevážila.
Snažím se chlapci udělat nějakým způsobem hrob, aby se do něj nepustily krysy, nebo potkani. Vrším na tu jeho dosud nezavalenou část těla kusy zdiva. Ty největší, které utáhnu. Už nepláču. Všechny slzy vytekly a žádné nezbyly.
Teprve, když se do mě začne dávat zima, opráším batoh, utřu do vlhčeného ubrousku nůž, který jsem společně s baterkou a batohem odložila na zem.
Utáhnu si popruhy a nůž opět pověsím na opasek. Stojím ještě chvilku nad tou hromadou, která bývala mladým a zdravým člověkem a vzmáhá se ve mně obrovský vztek.
Jsem přesvědčená, že bych zabila znovu. Ne pro úlevu umírajícímu, ale pro pomstu lidem, kteří tohle způsobili. Seberu se a vztek mi dává nebývalou sílu. Rázuji směrem do Nuslí a vyhýbám se hořícím troskám i troskám lidí, ze kterých tento den udělal sirotky, vdovy a mrzáky. Duševní i tělesné.
Můj hněv stále narůstá a já řvu, až mi skoro nestačí plíce:
„Ukažte se vy sráči, ukažte se a postavte se mi!“ Nikdo mě však neposlouchá a moje hrozby jsou plané, protože nejsem žádná Wonder Woman, ale obyčejná ženská, která přišla o dva syny.
Konec ukázky
