Článek
Noční les a světla, která znamenala naději
Píše se rok 1948. Noc byla černá jako uhel a vzduch v šumavských hvozdech štípal do tváří. Skupinka vyčerpaných lidí se v naprosté tichosti prodírala hustým porostem, každá prasklá větev pod nohama zněla v jejich uších jako výstřel z pistole.
Byly mezi nimi i děti. Matky si je tiskly k sobě a dlaněmi jim zakrývaly ústa, aby nevydaly ani hlásku. Za zády nechávali všechno, své domovy, rodiny i zemi, ve které se už nedalo volně dýchat.
„Už jen pár metrů, už jsme skoro tam,“ zašeptal převaděč a pokynul jim směrem k mýtině.
A pak to uviděli. Mezi stromy se v dálce zaleskla světla. Byla to skutečná budova s rozsvícenými okny. S každým dalším krokem se v ranní mlze rýsovaly detaily, které jim vháněly slzy do očí. Hraniční kameny s jasnými nápisy, německé ukazatele a nad vchodem do úhledného domku tabule, která znamenala svobodu: Vítejte v americké okupační zóně.
V tu chvíli z nich spadla tíha posledních měsíců strachu. Srdce se jim rozbušila nekonečnou úlevou. Dokázali to. Nebezpečné hranice plné ozbrojených hlídek a psů byly za nimi.
Jsou v Německu, svobodní. Netušili však, že právě začíná ta nejděsivější noční můra jejich životů.
Americké cigarety, whiskey a voňavá káva
Dveře domku se otevřely a ven vyšel muž v uniformě, která nenechala nikoho na pochybách. Střih, barva i výložky patřily americké armádě. S úsměvem a lámanou němčinou pokynul promrzlé skupince, aby vstoupila dál.
Místnost byla vyhřátá, na stole stála láhev whiskey a v popelníku kouřila cigareta značky Camel. Na stěně visel portrét prezidenta Trumana a na pracovním stole stál psací stroj Remington.
Pro lidi, kteří poslední měsíce strávili v neustálém napětí z domovních prohlídek a výslechů na StB, to byl jiný svět. Americký důstojník jim s přátelským gestem podal balíček žvýkaček a nabídl až neskutečně voňavou kávu.
Atmosféra byla uvolněná, skoro až slavnostní. Strach postupně vystřídala upovídanost. Uprchlíci si sundávali mokré kabáty, přijímali nabízené cigarety a s každým douškem alkoholu z nich opadala poslední špetka opatrnosti. Cítili se jako hrdinové, kteří konečně dorazili do přístavu bezpečí. Nikdo z nich si nevšiml, že důstojník je sleduje až příliš pozorným pohledem.
„Jste v bezpečí, můžete nám říct všechno“
Když opadla první vlna emocí, přišla na řadu rutinní administrativa. Americký důstojník, stále s úsměvem na tváři, vysvětlil, že pro udělení azylu a bezpečný transport hlouběji do vnitrozemí Německa je nutné vyplnit podrobné protokoly. „Musíme vědět, že nejste komunističtí špioni,“ říkal věcným, uklidňujícím hlasem.
Lidé, kteří se ještě před pár hodinami báli vlastního stínu, začali mluvit. V domnění, že pomáhají spojencům v boji proti režimu, který je vyhnal z domova, otevírali svá srdce i paměť. Do připravených formulářů psali jména přátel, kteří jim s útěkem pomohli. Uváděli adresy spolehlivých lidí v Československu, u kterých se ukrývaly zbraně nebo letáky. Popisovali trasy, kterými se dalo nepozorovaně projít městem.
Vítejte zpátky v Československu
Právě ve chvíli, kdy si uprchlíci začali balit své skromné uzlíky věcí, proťal ticho hluk motorů a křik. Do „americké úřadovny“ vtrhlo komando ozbrojených mužů v uniformách československé Pohraniční stráže. Scénář byl sehrán s až filmovou přesností: „Američané“ začali předstírat paniku, rychle pálili dokumenty a zadním vchodem „prchali“ do hloubi lesa.
Uprchlíci, paralyzovaní šokem a hrůzou, zůstali v místnosti sami. Během vteřiny byl jejich sen o svobodě pryč. Byli sraženi na zem, spoutáni a se zavázanýma očima naloženi do nákladních aut. Většina z nich v tu chvíli stále věřila, že šlo o nešťastnou náhodu, že je českoslovenští vojáci prostě dopadli těsně za čárou, v americkém sektoru, a že došlo k mezinárodnímu incidentu.
Pravda byla však mnohem odpornější. Když auta po hodinách jízdy zastavila, lidé očekávali, že se ocitnou v kasárnách v pohraničí. Místo toho je čekaly studené cely věznice v Klatovech nebo na pražské Pankráci.
Teprve tam, během prvních krutých výslechů, jim estébáci s výsměchem do tváře vpálili skutečnost: „Nikdy jste v Německu nebyli. Celou dobu jste seděli v chalupě u Klatov a ten váš Američan byl náš kapitán.“ V tu chvíli se nezhroutila jen jejich naděje na svobodu, ale celý svět. Došlo jim, co všechno do falešných protokolů přiznali.
Celé toto divadlo se do historie zapsalo jako Akce Kámen.
Zničené životy bez trestu
Následky Akce Kámen byly pro stovky rodin zdrcující. Lidé, kteří se chytili do pasti falešných hranic, odcházeli od soudů s tresty deseti, patnácti i dvaceti let vězení za velezradu a špionáž.
Muži končili v uranových dolech v Jáchymově, jejich manželky v pracovních táborech a děti v ústavech nebo v neustálém dohledu tajné policie. Majetek jim byl zkonfiskován a jména jejich blízkých, která v dobré víře prozradili, plnila nové seznamy zatčených.
Odhaduje se, že mezi lety 1948 a 1951 takto StB zinscenovala desítky falešných stanovišť po celém pohraničí. Celkový počet obětí se pravděpodobně nikdy nepodaří přesně vyčíslit, mluví se však o nejméně 300 až 500 lidech, kteří do „amerických“ kanceláří v českých lesích vstoupili.
Pokud byste dnes procházeli lesy u Všerub nebo kolem rybníku Kajetán u Tří Seker, nic by vám neprozradilo, jaké drama se zde tenkrát odehrávalo. Jen nenápadné pamětní desky připomínají, že právě tady končily sny o svobodě a začínaly desítky let v komunistických kriminálech.
Nejsmutnější kapitolou tohoto příběhu je však doba po roce 1989. Přestože šlo o jeden z nejpromyšlenějších a nejkrutějších zločinů komunistického režimu, většina strůjců Akce Kámen nebyla nikdy potrestána. Hlavní organizátoři si užívali klidného důchodu, zatímco jejich oběti se i po desetiletích budily ze spaní hrůzou z oné osudné noci v lese.
