Článek
Léčba šokem jako vrchol tehdejší vědy
Když se dnes projdete areálem psychiatrické léčebny, vidíte obvykle klidný park. Před necelými sto lety byste však za okny pavilonů slyšeli zvuky, které by vám nedaly spát. V éře před objevem prvních psychofarmak (v 50. letech 20. století) totiž psychiatři neměli v rukou v podstatě nic jiného než násilí a šok.
Nejslavnější a zároveň nejděsivější metodou byla takzvaná inzulínová terapie, kterou do praxe zavedl Manfred Sakel. Princip byl brutální: pacientovi byla aplikována tak vysoká dávka inzulínu, že jeho tělo upadlo do hlubokého hypoglykemického šoku a následného kómatu.
Lékaři věřili, že tento „totální restart“ vypne bludy a schizofrenii. Pacienti se z kómatu probouzeli zpocení, vyčerpaní a často s poškozeným mozkem, ale pro personál byli především „klidnější“.
Tato metoda se v československých ústavech běžně používala ještě dlouho po válce. Často se kombinovala s elektrošoky, které se v té době prováděly bez jakékoliv narkózy či svalové relaxace. Výsledkem byly nezřídka zlomeniny obratlů nebo vykloubené čelisti, jak se tělo v křečích nekontrolovaně zmítalo na lůžku.
Vypálit šílenství z těla pomocí malárie
Jednou z nejbizarnějších kapitol české psychiatrie byla takzvaná malarioterapie. Tuto metodu zavedl rakouský lékař Julius Wagner-Jauregg a v tehdejším Československu se stala standardním postupem při léčbě progresivní paralýzy, což bylo konečné stadium syfilidy napadající mozek.
Princip byl šokující. Lékaři pacienty záměrně nakazili krví infikovanou malárií. Cílem bylo vyvolat u nemocného extrémně vysoké horečky, které měly doslova „vypálit“ bakterie syfilidy z mozkové tkáně.
Pacienti pak v horečnatých cyklech bojovali o život, zatímco lékaři jen sledovali, zda jejich organismus takový nápor vydrží. I když tato metoda přinesla autorovi Nobelovu cenu, pro pacienty v ústavech znamenala týdny utrpení na propocených lůžkách, kdy jedna nemoc bojovala proti druhé.
Ledové zábaly a mříže pro neklidné pacienty
Pokud pacient nebyl vhodným kandidátem na šokovou léčbu, nastoupily metody mechanické. V přeplněných sálech, kde na jednoho ošetřovatele připadaly desítky nemocných, bylo zklidnění pacienta prioritou číslo jedna. Často se k tomu využívala voda.
Ledové zábaly, v dobovém slangu zvané „mumifikace“, spočívaly v tom, že se prostěradla namočila do ledové vody a pacient se do nich těsně zamotal. Jak se látka na těle ohřívala a usychala, docházelo k prudkému ochlazení a následnému útlumu organismu.
Pokud ani to nepomohlo, nastoupila klecová lůžka. Tyto postele s mřížemi po stranách i shora byly v českých zemích nesmírně rozšířené. Pacient v nich trávil celé dny i noci, často ve vlastních výkalech, izolován od okolí v prostoru, který připomínal kotec pro zvířata.
Tyto praktiky nebyly tenkrát vnímány jako mučení, ale jako nezbytný „klidový režim“. Absence personálu a léků totiž jinou možnost efektivní kontroly nad stovkami lidí v psychóze nenabízela.
Chemie jako vysvobození z éry šoků
Zlom v českých blázincích nenastal změnou přístupu lékařů, ale revolucí v lékárnách. V roce 1952 byl objeven Chlorpromazin, první skutečné antipsychotikum. Tento lék dokázal to, co dříve zvládaly jen mříže, ledová voda nebo inzulínové kóma – utlumit halucinace, agresi a hluboký neklid bez nutnosti pacienta fyzicky týrat.
Nástup psychofarmak v padesátých a šedesátých letech znamenal pro české ústavy naprostý převrat. Sály, které dříve připomínaly vězení plné křiku, se postupně ztišily. Pacienti, kteří byli dříve považováni za nevyléčitelné a trávili roky v klecových lůžkách, najednou dokázali s pomocí léků komunikovat a v některých případech se i vrátit domů.
Tato „chemická svěrací kazajka“, jak se lékům někdy přezdívalo, sice přinesla své vlastní vedlejší účinky, ale definitivně uzavřela kapitolu dějin, kdy byla česká psychiatrie postavena na bolesti.
