Článek
Ústava České republiky i Listina základních práv a svobod deklarují, že dítě má právo na zvláštní ochranu a péči a že rodina a rodičovství jsou pod ochranou zákona (čl. 32 odst. 1). Jde o jedno z nejzákladnějších práv nezletilého, jehož naplňování má stát garantovat nejen formálně, ale skutečně. Jenže právě zde začíná největší paradox: zatímco právní rámec je jednoznačný, skutková podstata této ochrany v praxi citelně pokulhává. Vymahatelnost výživného je u nás slabá, pomalá, neefektivní – a v mnoha situacích se blíží faktické bezmoci.
Česká realita totiž umožňuje situaci, která by v řadě zemí vyvolala legislativní poplach. Povinný rodič může dlouhodobě neplatit výživné, mít deseti i sta tisícové dluhy defacto na vlastní krvi, figurovat na pozicích jednatelů akciových společností, jezdit v luxusních autech a žít na adrese, kde měsíční nájemné kopírujte roční dluh na výživném – a přesto být pro exekuci prakticky nedotknutelný. Situace, kdy otec dlouhodobě nepřispívá na své dvě děti, je mi velmi blízká. Přestože dluh narostl přes hranici tří set tisíc, exekutor opakovaně uvádí, že nelze postihnout žádný majetek, protože žádný není oficiálně evidován. „Papírový stav“ je zvesela i nadále upřednostněn před faktickou realitou.
A právě v tom spočívá podstata českého problému. Exekuční systém pracuje pouze s formálně zapsanými údaji – s registry majetku, účtů a zaměstnání. Pokud je povinný rodič „papírově prázdný“, zákon jej musí považovat za osobu bez prostředků. Exekutor nesmí zkoumat rozdíl mezi skutečným životním stylem a oficiálními příjmy. Nesmí posoudit majetkové přesuny uvnitř rodiny či partnerských vztahů. Nemá přístup k transakcím, které probíhají mimo oficiální evidenci. A protože trestní zákoník (§ 196) vyžaduje prokázání úmyslu, soudy u mnoha neplatičů končí u podmíněných trestů, které v praxi ničemu nepomáhají.
Z movitých rodičů se stávají „majetkoví duchové“. Pro úřady neexistují, přestože realita křičí opak.
Paradox je o to větší, že stát sice nabízí dávku náhradního výživného, ale její maximální výše činí 3 000 Kč měsíčně. Tato částka je nastavena legislativně a vyplácí se pouze při splnění řady podmínek, zejména při aktivním vedení exekuce na výživné. V kontextu toho, že mnozí povinní dluží desítky či stovky tisíc korun, působí tato pomoc spíše jako drobná náplast než jako skutečná ochrana dítěte. A místy dokonce jako určité gesto bezradnosti – stát přiznává, že výživné sám nevymůže, a tak alespoň symbolicky přispěje částkou, která realitu neřeší, ale jen mírně zpomalí její dopady.
Mezitím ve světě fungují systémy, které česká legislativa zatím odmítá respektovat, ačkoli jsou roky ověřené.
Skandinávské země (Dánsko, Finsko, Norsko) využívají majetkové testy. Tamní úřady posuzují, zda životní úroveň odpovídá deklarovaným příjmům. Pokud ne, je to signál k zásahu. Velmi podobně funguje systém ve Finsku, kde státní instituce Kela platí tzv. child maintenance allowance tehdy, pokud povinný neplatí včas nebo vůbec, a následně výživné vymáhá zpět. Kela uvádí, že dávka se poskytuje v případech, kdy povinný neplní své povinnosti, a stát se tak stává aktivním nositelem vymáhání, nikoli pasivním přihlížejícím. Informace jsou oficiálně dostupné zde.
Dánsko nabízí rovněž model státního zálohového výživného prostřednictvím instituce Udbetaling Danmark. Ta výživné dítěti vyplácí okamžitě a teprve následně jej vymáhá po povinném. Jde o přístup, který výrazně zvyšuje jistotu dítěte, protože stát přebírá odpovědnost za okamžité plnění základních potřeb. Podrobnosti lze najít zde.
Ještě přísnější přístup používá Kanada. Její systém Maintenance Enforcement Programs, fungující na úrovni provincií, má pravomoc získávat údaje o příjmech a majetku povinného od daňové správy, zaměstnavatelů i bank. Kanadské Ministerstvo spravedlnosti navíc jasně uvádí, že rodiče musí poskytovat úplné daňové informace za poslední tři roky, včetně dat z Canada Revenue Agency. Tím se zásadně snižuje prostor pro vyhýbání se povinnosti tím, že se rodič prohlásí za nemajetného.
Nejtvrdší systém najdeme ve Spojených státech. Federální Child Support Enforcement Program umožňuje spojit dluh na výživném se zadržením federální daňové vratky, s neudělením pasu a na úrovni jednotlivých států rovněž s pozastavením řidičského průkazu či profesních licencí. Americký úřad ACF uvádí, že Passport Denial Program opravňuje federální vládu odmítnout vydání pasu rodiči, jehož dluh na výživném přesáhne částku 2 500 USD. V řadě států, například v Marylandu, mohou úřady pozastavit řidičský průkaz při neplnění výživného.
Německo přistupuje k problému spíše přes zálohové výživné. Program Unterhaltsvorschuss vyplácí dítěti výživné přímo prostřednictvím státu a následně se pokouší dlužnou částku vymoci po povinném rodiči. Tento postup popisuje německé spolkové ministerstvo pro rodinu. Rakousko funguje podobně, to znamená, že zálohové výživné (Alimentenvorschuss) stát vyplácí a následně vymáhá.
Česká ústavní ochrana dítěte zůstane jen krásnou formulací, kterou praxe nedokáže naplnit.
Z porovnání dat zcela zřejmě vyplývá, že zahraniční systémy aktivně pracují s reálnými příjmy, s povinností povinného sdílet finanční data a v některých zemích i s okamžitým státním předfinancováním výživného. Česko naproti tomu zůstává u formálně evidovaných údajů a odmítá přijmout nástroje, které už desítky let fungují jinde.
Politici se dvacet let odvolávají na „složitost tématu“. Návrh zálohovaného výživného se projednává opakovaně, ale legislativní odvaha zavést skutečné nástroje chybí. Výsledkem je systém, který chrání formální stav, nikoli skutečná práva dítěte.
A tak paradox pokračuje. Neplatič může žít v luxusu, stát mu skrze prázdné registry „uvěří“, že nic nemá, a dítě čeká na prostředky, které jsou ze zákona jeho základním právem. Dokud se nezmění přístup – a stát nezačne pracovat s realitou namísto papírových údajů –, bude se tento model opakovat dál. A česká ústavní ochrana dítěte zůstane jen krásnou formulací, kterou praxe nedokáže naplnit.
