Článek
Novelizace vyhlášky o školním stravování připomíná spíš způsob gurmánského experimentu na celonárodní úrovni. Děti, které se dosud nejvíc těšily alespoň na rajskou nebo kuře na paprice, teď s obočím vysoko nad talířem zkoumají, co přesně je ta hnědavá struktura, která se tváří jako příloha. A tak se stává stále zřejmějším, že děti už se ve školách opravdu nemají šanci najíst.
Novela vyhlášky o školním stravování slibovala převrat: více zeleniny, více luštěnin, méně soli, méně cukru, jenže v praxi to znamená méně všeho, co děti považovaly za chutné. Nově se musely připravit na éru amarantu, quinoy či pohanky — tedy surovin, které většina z nich neumí pomalu ani vyslovit. Záměr byl sice ušlechtilý, ale v praxi se ukazuje, že potravina může splňovat veškeré výživové parametry, a přesto skončit v koši - ne tom spotřebním, ale opravdovém.
Kuchařky se učí nová jídla, děti se učí nové výmluvy, proč je nejíst a rodiče se učí nové triky, jak do školní tašky propašovat další porce jídla, která dítě opravdu zasytí. Občas to připomíná spíš tajnou operaci.
Celozrnné špagety s čočkou jako poslední kapka
Ani diskuze u odborných autorit nejsou klidné. Upozorňují, že nově pojatý „ideál reformy“ vypadá spíš groteskně. Část veřejné odbornosti se shoduje, že modernizace spotřebního koše je po čtyřech desetiletích opravdu nezbytná, ale rozhodně ne tak, aby se při tom vytratily základní kameny dětské výživy. Není možné snadno škrtat maso, mléčné výrobky a vejce, aniž by to mělo přímý dopad na to nejpodstatnější — na to, zda dítě po obědě skutečně odchází nasycené. Zatímco autorky předpisu tvrdí, že maso „není nutnou součástí“ dětského jídelníčku, doporučení nejrespektovanějších institucí v oboru mluví jinak. Jak Světová zdravotnická organizace, tak i Americká pediatrická akademie uvádějí maso jako jeden z klíčových zdrojů bílkovin, železa, zinku a vitaminu B12, tedy živin, které jsou pro růst a zdravý vývoj dětí naprosto zásadní.
Vše-vypovídající je například vyjádření samotné prezidentky Potravinářské komory ČR Dany Večeřové, která pro Svět potravin trefně poznamenala, že „výsledkem této změny je fakt, že od 1. 10. tohoto školního roku, už z vyšších ročníků nechodí do jídelny nikdo – poslední kapkou prý byly celozrnné špagety s čočkou.“
Výživové ideály mají nepochybně své místo. Otázkou však je, zda by tím místem měla být právě školní jídelna s kapacitou několika stovek dětí, z nichž mnohé považují fazolovou směs s amarantem za formu trestu.
Sharing jídla mezi dětmi jako nová "forma přežití"?
Odraz současné situace je ostatně nejlépe vidět na příbězích dětí samotných. Ještě loni se dokázaly najíst alespoň jednou částí oběda – někdy polévkou, jindy hlavním chodem. Letos už si mnohé nosí do školy trojitou svačinu, protože jinak by do čtyř odpoledne, kdy končí družinu, zkrátka nevydržely. A rozhodně v tom nejsou samy. Svačiny mezi dětmi putují s lehkostí a samozřejmostí, která by klidně mohla posloužit jako materiál pro sociologickou studii o spontánním sdílení zdrojů v dětských kolektivech. Je pravda, že sdílení jídla má pozitivní dopady na vztahy v kolektivu, hygienici však nad tímto trendem nejspíš omdlévají, protože potraviny cestují z ruky do ruky způsobem, který v době zvýšeného výskytu hepatitidy, rozhodně nelze chápat jako obecně platné doporučení.
České školní jídelny zápasily s problémy dávno před novelou — a po jejím zavedení se mnohé jen zvýraznily. Podle výzkumu Zachraň jídlo se ve školních jídelnách vyhodí až třetina připraveného jídla. Skoro polovina tohoto množství končí na talířích, odkud putuje rovnou do odpadu, tedy bez jakékoli šance dalšího využití. Provozní dopad je výrazný: průměrná školní jídelna o pěti stech strávnících tak vyhazuje jídlo v hodnotě přibližně šesti set tisíc korun ročně, což je částka, která by mohla školám výrazně ulehčit.
Navíc… studie Státního zdravotního ústavu ukazuje, že školní oběd pokrývá třetinu doporučeného denního energetického příjmu dítěte. U dětí, které doma nemají jistotu teplé večeře, to už není jen otázka výživové kvality, ale sociálního rizika. Zkušenosti některých škol, které začaly nové receptury testovat již loni, navíc potvrzují razantní pokles zájmu dětí o obědy.
Ne ve všech školách je ale „obědová situace“ tristní. Základní škola v Tanvaldu ukazuje, že dobře vedená jídelna může fungovat i jinak, než je běžné. Jejich samoobslužný model, inspirovaný skandinávským stylem stravování, snížil plýtvání až o osmdesát procent. Děti si nabírají samy, přesně tolik, kolik snědí, a výsledkem jsou prázdné talíře, spokojenější kuchařky a atmosféra, která spíše motivuje, než aby trestala.
Reforma spotřebního koše je potřebná. Ale je patrné, že změna, na jejímž konci stojí hladové dítě a kilogramy odpadu, byla nastavena nešťastně. Školní jídelny potřebují čas, podporu, smysluplné receptury a realismus a tvůrci nových pravidel by zase měli vědět, že dítě není pokusný objekt, dítě se má najíst.
