Článek
Když se 20. ledna 1942 sešlo patnáct mužů ve vile na břehu berlínského jezera Wannsee, nešlo o okamžik, kdy by nacistické vedení poprvé rozhodovalo o vyhlazení evropských Židů. Historický výzkum dnes jednoznačně ukazuje, že masové vraždění již probíhalo nejpozději od léta 1941, zejména v souvislosti s válkou proti Sovětskému svazu. Význam konference ve Wannsee spočívá jinde. Představuje bod, v němž bylo již probíhající násilí systematicky začleněno do struktur státu a podřízeno koordinované správní logice.
Tento posun lze sledovat s mimořádnou přesností, protože se z konference dochoval dokument, který patří k nejdůležitějším pramenům k dějinám holokaustu: tzv. Wannsee protokol. Nejde o stenografický přepis jednání, ale o pečlivě redigovaný zápis, který vznikl na základě poznámek z porady a následných úprav. Dokument byl určen k oběhu uvnitř aparátu a jeho jazyk tomu odpovídá. Explicitní popisy násilí jsou nahrazeny administrativními pojmy, které umožňují hovořit o masové vraždě jako o správním úkolu.
Právě v této podobě je protokol mimořádně výmluvný. Ukazuje, jak nacistický režim chtěl, aby jeho politika vypadala „na papíře“, jaké pojmy považoval za sdělitelné mezi jednotlivými rezorty a jakým způsobem vytvářel rámec pro spoluúčast celého státního aparátu. Dokument identifikuje účastníky jednání a dokládá jejich souhlas se spoluprací na celoevropské úrovni na tom, co je v textu označeno jako „konečné řešení“. V dochovaném zápisu není zaznamenán žádný odpor vůči předloženému plánu.
Složení účastníků konference je v tomto ohledu klíčové. U stolu neseděli „terénní vykonavatelé“ násilí, ale státní tajemníci, vysocí úředníci ministerstev vnitra, spravedlnosti, zahraničí a správy okupovaných území, spolu s představiteli bezpečnostních složek SS. Jednání tak představovalo koordinaci jádra byrokratického státu. Právě to vysvětluje, proč se Wannsee stalo symbolem: nikoli proto, že by zde vznikl nový záměr, ale proto, že zde stát jako stát přijal masovou vraždu jako úkol vyžadující logistiku, právo, dopravu, mezinárodní vyjednávání a institucionální sladění.
Tento přechod od násilí k administraci stojí v centru výkladu, který ve svých pracích rozvíjí Peter Longerich. Upozorňuje, že u holokaustu je problematické hledat jeden „klíčový dokument“ nebo jediný okamžik rozhodnutí. Rozhodovací proces byl rozptýlený, jazyk pramenů záměrně kamuflovaný a politika se radikalizovala postupně. Právě proto je třeba číst Wannsee protokol nejen podle toho, co říká, ale také podle toho, jakým jazykem to říká a jaký typ jednání měl legitimizovat. V tomto rámci není Wannsee počátkem, ale uzlem: místem, kde se proces překlápí do fáze meziresortní koordinace.
Z podobného výchozího bodu vychází i Christopher R. Browning. Browning odmítá představu jediného rozkazu či náhlého zlomu. Ukazuje, jak se politika postupně posouvala od perzekuce a segregace k masové vraždě a jak byly jednotlivé kroky propojeny s vývojem války, okupace a institucionálních možností režimu. V tomto kontextu je Wannsee chápáno jako okamžik administrativního sjednocení a zefektivnění, nikoli jako začátek samotného vraždění.
Do debaty o významu konference zásadně přispěl také Christian Gerlach, který se soustředí na otázku, kdy a jak nacistické vedení dospělo k rozhodnutí vyhladit evropské Židy „v principu“. Gerlach upozorňuje na problematičnost samotného pojmenování „Wannsee Conference“, které je poválečné, a na nutnost skládat obraz rozhodování z nepřímých stop. To vede ke střídmé práci s pojmy jako „rozhodnutí“ či „příkaz“ a k důrazu na širší přeuspořádání politiky režimu na přelomu let 1941 a 1942.
Čtvrtý významný výklad představuje Mark Roseman. I jeho pojetí se snaží vyhnout dvěma extrémům: banalizaci schůzky jako pouhé formality a mytologii, podle níž se zde „zrodila genocida“. Ukazuje, že Wannsee mělo pro režim konkrétní užitek právě tím, že vtáhlo do procesu klíčové rezorty a proměnilo vyhlazování v meziinstitucionální rutinu. Genocida se zde stává předmětem jednání vzdělaných úředníků, nikoli výhradně bezpečnostních složek.
Pro český kontext je mimořádně důležitá pasáž protokolu, která stanoví, že přednost má být dána území Říše, včetně Protektorátu Čechy a Morava, a jako důvod uvádí „bytovou otázku a další sociálně-politické potřeby“. Tato formulace ukazuje, že Protektorát byl v nacistické správní logice chápán jako vnitřně integrovaný prostor okupačního pořádku. Deportace zde nebyly chápány jako izolovaný represivní akt, ale jako nástroj řešení administrativně definovaných problémů prostoru, zásobování a kontroly.
Ještě výraznější je pasáž, která uvádí, že pro Židy starší 65 let má být vyčleněno „ghetto pro staré osoby“ a že Terezín je pro tento účel určen. V pramenné rovině to znamená, že Terezín není dodatečným detailem, ale součástí plánovacího rámce prezentovaného na konferenci jako jedno z řešení pro určitou kategorii obětí. V rovině interpretace to ukazuje, že nacistický aparát počítal s diferenciací obětí podle věku a „použitelnosti“ a že instituce s propagandistickým potenciálem nebyly vedlejším produktem, ale součástí architektury systému.
Protokol zároveň stvrzuje spolupráci přítomných úřadů na masové vraždě v celoevropském měřítku. Terezín v této soustavě nefiguruje jako výjimka, ale jako jeden z nástrojů systému, který byl schopen reagovat i na mezinárodní tlak a potřebu vytvářet administrativně obhajitelné konstrukce.
Porozumění kontextu konference vyžaduje i pohled na předchozí pověření z roku 1941. Dopis z 31. července 1941, jímž Hermann Göring pověřil Reinharda Heydricha přípravou „celkového řešení židovské otázky“ a koordinací činnosti dalších úřadů, poskytuje klíč k pochopení Heydrichovy role. V samotném protokolu se tento mandát explicitně objevuje: jednání je svoláno k vyjasnění zásadních otázek a ke sladění činnosti centrálních institucí. Heydrich zde neusiluje o přesvědčování o cíli, ale o zajištění procesu, vymezení kompetencí a závazek rezortů.
V tomto bodě se interpretace Longericha, Browninga, Gerlacha a Rosemana protínají. Všichni se shodují, že význam Wannsee spočívá v mechanismu státní koordinace. Nejde o metaforu, ale o vlastní jazyk režimu, který hovoří o sladění organizačních, technických a materiálních aspektů a o spolupráci centrálních institucí.
Wannsee lze číst nejen jako „německou“ schůzku, ale jako místo, kde se evropská genocida dotýká konkrétního prostoru českých zemí přímo v pramenném dokumentu. Protokol uvádí souhrnná čísla pro Židy z Altreichu, Ostmarku i Protektorátu Čechy a Morava, což ukazuje, že aparát pracoval se statistikami jako s podkladem politiky.
Pozornost si zaslouží i poválečný osud dokumentu. Protokol se dochoval v jediné známé kopii, která patřila úředníkovi německého ministerstva zahraničí. Byl nalezen americkými jednotkami v evakuovaných spisech a identifikován na konci roku 1946 při mikrofilmování dokumentů. Jeho fyzická archivní stopa je sama součástí dějin paměti a poválečné spravedlnosti. Z historiografického hlediska to znamená, že pracujeme s dokumentem určeným pro aparát, nikoli pro budoucí čtenáře, a že jeho dochování je výsledkem konkrétních archivních osudů.
Číst Wannsee protokol jako dokument o moci znamená sledovat, jak stát vytváří definice, kategorie a postupy, které umožňují masové vraždění bez potřeby otevřeného násilného jazyka. V tomto smyslu je „technokratická smrt“ přesným označením: nejde o popis zabíjení, ale o popis procesu, který k němu vede.
Konferenci vedl muž, který byl zároveň jedním z hlavních architektů bezpečnostního aparátu Třetí říše a zastupujícím říšským protektorem v Čechách a na Moravě. Tato kombinace funkcí ukazuje, jak těsně byly propojeny okupační správa, bezpečnostní politika a genocidní praxe. Skutečnost, že protokol výslovně zmiňuje prioritu Protektorátu, činí z české zkušenosti pramenně doloženou součást evropského projektu vyhlazování.
