Článek
Povinné losování vánočních dárků ve školách je jeden z těch zvyků, které se už desítky let dělají automaticky, bez přemýšlení a bez otázky, komu vlastně slouží. Nikdo se nad ním nepozastavuje právě proto, že se tváří nevinně. Každý přece něco dostane. Každý je „zahrnutý“. Každý má splněno. A právě v tom je problém.
Losování dárků nemá s empatií ani se štědrostí nic společného. Neučí děti dávat, ale plnit zadání. Neučí vztahy, ale snášet jejich absenci. Učí je, že emoce jsou vedlejší produkt systému, který musí fungovat, i kdyby měl po cestě někoho semlít. A že to, co si z celé situace odnesou, nikoho vlastně nezajímá – hlavně když „všichni dostali“.
Je zvláštní, jak málo nám vadí, že se ve školním prostředí opakuje rituál, který systematicky vytváří situace veřejného srovnávání, studu a zklamání. Ještě zvláštnější je, že ho obhajujeme větou „takový je život“. Škola ale nemá simulovat cynickou verzi světa. Má děti učit, jak se v něm orientovat bez toho, aby jim přitom podkopávala nohy.
Dárek není hračka, ale sociální vzkaz
Z pohledu vývojové psychologie není rozdávání dárků neutrální sociální situací. Dárek není jen předmět, ale vztahový signál. Dítě jím nehodnotí hodnotu věci, ale to, co o něm říká druhý člověk a celé okolí. Právě proto jsou vánoční aktivity ve třídách psychologicky citlivé: odehrávají se veřejně, v kolektivu, v období zvýšené emoční zátěže.
Česká psycholožka Šárka Miková dlouhodobě upozorňuje, že děti v mladším školním věku ještě nemají dostatečně rozvinutou schopnost regulovat emoce a oddělovat vlastní hodnotu od hodnocení okolí. Vánoční čas je podle ní pro dětskou psychiku náročný právě kvůli tlaku očekávání, který dospělí často podceňují. V situaci, kdy se k tomu přidá veřejné rozdávání dárků bez jasných pravidel, vzniká prostředí, v němž se i drobné zklamání může změnit v silný zásah do sebehodnocení.
Losování totiž není to samé, co vědomé a ovlivnitelné dávání. Losování je povinnost. Dávání dárku má být však gesto vztahu - a vztah se nedá vylosovat jako číslo v tombole. V momentě, kdy dítě nedává, protože chce, ale protože musí, ztrácí akt obdarování svou základní psychologickou funkci - a tou je vyjádřit blízkost, pozornost a laskavost.
Když se z vánoční tradice stane citový šok
V praxi má tento rozkol často podobný scénář. Jedno dítě bere losování vážně, protože chce druhému udělat radost. Vybírá dárek s ohledem na to, co má ten druhý rád, co ho baví, co by mu opravdu udělalo dobře. Nejde o extrémně drahé věci – typicky o drobnosti v řádu dvě stě korun, někdy i méně – ale jde o snahu, o čas, o pozornost. Jenže pak přijde den předávání a dítě dostane něco, co vypadá jako výsměch. V lepším případě „něco ze šuplíku“. V horším případě předmět, u kterého je zjevné, že jeho smyslem nebylo potěšit, ale mít splněno, například ožvýkaný papír s nápisem „Veselé Vánoce“ či okousanou a vypsanou propisku.
Co se děje potom doma, bývá překvapivě podobné napříč rodinami. Dítě přijde rozhozené, často rovnou pláče. Nejde jen o „to, že nedostalo dárek“. Jde o to, že se v něm najednou rozpadne význam celé situace. Nejprve nastoupí zmatek: „Tohle je vážně můj dárek?“ Pak zklamání, které se rychle promění ve stud, protože se to odehrálo před třídou. V tom okamžiku se aktivuje sociální srovnávání, kdo dostal co, jak to vypadalo, kdo se smál, kdo se díval. A nakonec přichází nejtvrdší interpretace, kterou dítě samo sobě často nabídne: „Asi mě nikdo nemá rád.“ „Asi za nic nestojím.“ „Asi nemá cenu se snažit.“ Pro dítě je to velký citový šok právě proto, že se tu střetne jeho dobrá vůle s veřejnou zkušeností odmítnutí.
Zahraniční výzkum ukazuje, že přítomnost vrstevníků výrazně mění, jak děti své emoce projevují a jak jsou jejich reakce vnímány. Jinými slovy - stejné zklamání doma je něco jiného než zklamání vnímáno i v očích třídy. Tyto vztahy studovala i další práce. I zde se ukazuje, jak fungují emocionální projevy dětí po získání „velké výhry“ versus „útěšné ceny“. A že sociální kontext (přítomnost vrstevníka) jejich projevy ovlivňuje i odlišně podle věku. Školní rozdávání dárků je přesně tento typ situace. Dítě nedostává dárek do soukromí, ale do veřejného prostoru, kde se současně odehrává porovnávání, hodnocení a čtení sociálních signálů.
Tuto praxi dítě nemusí vnímat jen jako zklamání. Může ji vnímat jako zradu. Protože ono „dalo něco ze sebe“ – nejen peníze, ale úsilí a vztahové gesto – a dostalo zpět signál lhostejnosti. V dětském světě to není drobnost, to je lekce o tom, jak dopadá snaha být laskavý.
Proč je povinnost toxická a los je špatný režisér vztahů
Je fér přiznat, že část rodičů reaguje na podobné příběhy tím, že řekne: „No tak to je život.“ Jenže psychologicky je rozdíl mezi tím, když dítě narazí na nespravedlnost náhodou, a když mu ji zprostředkuje instituce, která má být bezpečným rámcem. Škola není aréna „kdo přežije sociální trapas, vyhrál“. Škola je místo, kde se mají nastavovat pravidla tak, aby dětem pomáhala zvládat svět přiměřeně jejich věku.
Self-determination theory (teorie sebedeterminace) v psychologii motivace dlouhodobě popisuje, že lidé – a děti obzvlášť – potřebují pro zdravou motivaci a pohodu pocit autonomie, kompetence a vztahovosti. V přehledové studii Ryana a Deciho se tyto tři potřeby popisují jako klíčové a jejich maření vede k poklesu motivace a well-being. Povinné losování dárků je učebnicový příklad aktivity, která může tyto potřeby podkopat. Dítě nemá autonomii, může ztratit pocit kompetence (když se snažilo a výsledkem je veřejné ponížení) a může utrpět vztahovost (protože z „dárku“ se stane signál sociálního odmítnutí).
Navíc povinnost „dávat dárek“ popírá samotný význam dárku. Dárek má smysl jen tehdy, když vyjadřuje vztah. Pokud se vztah nahradí losem, z dárku se stane úkol. A z úkolu se velmi snadno stane odbývání. Miková to vystihla přesně. Jakmile se objeví stres, povinnost nebo soutěžení, mizí smysl. Škola tím mimoděk učí děti něco, co by učit neměla, tedy, že laskavost je administrativní výkon a že empatie se dělá „protože se to tak dělá“.
To je důvod, proč řada rodičů tu tradici označuje bez obalu jako ptákovinu. Ne kvůli ceně dárků. Kvůli tomu, že se z hodnotového gesta stal povinný rituál, který je navíc organizovaný tak, že produkuje sociální nerovnost a emoční škody.
Co s tím může udělat škola a rodiče, aby příště nikdo neodcházel se slzami
Pokud by školy chtěly zachovat „adventní obdarování“ jako prvek společné atmosféry, existuje cesta, jak dramaticky snížit rizika. Jenže vyžaduje to opustit myšlenku, že losování je automaticky roztomilé, a začít přemýšlet jako instituce odpovědná za bezpečí dětí.
Nejjednodušší krok je přestat dělat z obdarování povinnost. Pokud už škola chce nějakou formu „vánoční pozornosti“, může ji postavit na dobrovolnosti nebo na sdíleném kolektivním principu. Třída jako celek připraví drobnosti, které jsou stejné pro všechny, nebo děti společně vyrobí maličkost, kde je hodnota ve tvoření a ne v ceně. Pokud škola trvá na individuálním dárku, musí být dán pevný rámec, který minimalizuje ponižující rozdíly. Jasný hodnotový limit a jasně vymezený typ dárku, ideálně něco, co je srovnatelné a prakticky použitelné (třeba školní pomůcka), aby nemohlo dojít k situaci „LEGO versus okousaná tužka“.
Stejně důležitá je kontrola před předáním. Ne kvůli šikanování rodičů, ale kvůli ochraně dětí. Pedagog, který pohlídá, že každý dárek splňuje dohodnutá pravidla, nedělá policajta. Dělá přesně to, co se od školy čeká - nastavuje bezpečný rámec.
Ještě větší rozkol nastává, opakuje-li se tato situace. Dítě, které opakovaně zažívá trauma z toho, že dává dar s upřímnou snahou a dostává zpět lhostejnost, si může vytvořit vnitřní schéma, že jeho úsilí nemá smysl, že empatie se nevyplácí nebo že je „méně hodné“ než ostatní. V dospělosti se pak tyto vzorce mohou projevit jako potíže s nastavováním hranic, přehnaná snaha zavděčit se druhým, strach z odmítnutí nebo naopak stažení se ze vztahů. Někteří dospělí si z podobných zkušeností nesou i přetrvávající stud, úzkost ve skupinových situacích nebo silnou citlivost na srovnávání.
Psychologové zároveň upozorňují, že obzvlášť rizikové jsou právě zážitky, které se odehrají v dětství bez možnosti obrany a bez vysvětlení. Dítě si nemůže zvolit, koho obdaruje, nemůže situaci ovlivnit a často ani nedostane validaci svých emocí. Pokud je jeho zklamání bagatelizováno slovy typu „o nic nejde“ nebo „takový je život“, učí se navíc potlačovat vlastní prožívání. To je přesně mechanismus, který v dospělosti stojí za tím, že lidé své potřeby dlouhodobě přehlížejí – až do chvíle, kdy se ozvou v podobě úzkostí, vyhoření nebo vztahových potíží.
Nejde o to, že některé děti odcházejí domů s brekem. Jde o to, že se jim v citlivém věku normalizuje pocit, že jejich snaha nemusí mít žádnou odezvu, že vztahy jsou věcí losu a že zklamání je cena za klid dospělých. Tohle nejsou drobnosti. To jsou základy, na kterých si dítě staví představu o sobě a o tom, jak svět reaguje na jeho jednání.
Škola má být přece místem, kde se děti učí nejen číst a psát, ale také důvěřovat – sobě i ostatním. Pokud v tomto prostředí vznikají tradice, které některé děti systematicky zraňují, je namístě se zastavit a ptát se, zda nejde o zvyk, který si dospělí udržují spíš ze setrvačnosti než z promyšlené péče o dětské nitro. Vánoční tradice nemusí zmizet, ale musí být nastavené tak, aby posilovaly pocit bezpečí, nikoli ho narušovaly. Protože právě pocit bezpečí je to, co si děti – na rozdíl od dárků – nesou s sebou celý život.
