Článek
Sledovat počínání některých představitelů naší vrcholné scény znamená čelit fascinujícímu paradoxu, kdy se reálná politická odpovědnost dobrovolně rozpouští v levném marketingu. Tito lidé si ze správy věcí veřejných vybudovali pompézní jeviště a z patetických projevů udělali přehlídku ochotnického diletantismu. Nejhlasitěji se tento fenomén projevuje u těch, kteří s oblibou pořádají inkviziční tažení proti prezidentu Petru Pavlovi, kdykoli vyrazí na koncert, usedne za řídítka motocyklu nebo odmítne fungovat jako mumifikovaný státní exponát. Jakmile se však reflektory stočí na ně samotné, veškerá deklarovaná důstojnost i státnická zdrženlivost mizí. Nastupuje estráda v té nejryzejší formě.
Tohle už dávno není standardní politická přestřelka. Sledujeme panoptikum figurkářů, kteří se rozhodli národu kázat o vážnosti úřadů, zatímco sami inscenují scénky, za něž by se styděl i režisér průměrné školní besídky. V jedné ruce svírají partituru o nedotknutelnosti státu, v druhé kytaru. V jedné větě kádrují hlavu státu za nedostatek státnického dekoru, v druhé se stylizují do pózy mužů, pro které je vysoká politika pouhou arénou pro osobní exhibici. Korunu všemu nasazuje Filip Turek – muž, jehož veřejná dráha připomíná spíše katalog vlastních ostud. Když Václavu Klausovi přinesl jako dar obraz sebe sama s oslavencem, česká politická scéna získala další, zcela zbytnou vrstvu čiré trapnosti.
Kdyby tento výjev nebyl tak symptomatický, patřil by spíše do žánru večírkových anekdot. Jenže on realitu naší politiky vystihuje naprosto přesně. Na Klausově jubilejní oslavě se prolnula stará i nová politická garnitura – konglomerát protichůdných táborů, bývalých premiérů, ministrů, poslanců, věrných souputníků i nostalgických pamětníků. Bývalý prezident oslavil pětaosmdesátiny, převzal rituální valašku, domácí linecké, demižony, dorty i patetické poklony. Samo o sobě nic objevného, politické recepce nikdy nebyly chrámem asketické skromnosti. Právě takové chvíle však fungují jako spolehlivý lakmusový papírek: nemilosrdně odhalují, kdo v sobě nese formát státníka a kdo je pouhým hladovým komparsistou v nekonečném divadelním kuse.
„Když prezident usedne na motocykl, kritici prorokují civilizační úpadek. Když sami promění vládní funkce v kabaret, říkají tomu lidskost.“
Petr Macinka na oslavě odložil sako, chopil se kytary a sekundoval kapele Žlutý pes. Kdyby vystupoval jako soukromá osoba, nestál by takový moment ani za řádku v bulvární kronice. Kdyby nešlo o muže, který se ve veřejném prostoru etabloval jako permanentní žalobce Hradu, mluvili bychom o banální společenské kuriozitě. Jenže je to právě Macinka, kdo v posledních měsících systematicky eskaloval napětí, útočil na prezidentskou kancelář a sugeroval veřejnosti, že každé Pavlovo rozhodnutí, které neodpovídá zájmům Motoristů, hraničí s útokem na ústavní zřízení. A pak přijde večer, sako jde dolů, kytara do ruky a spouští se sólo pro Klause. Politika v tomto pojetí není službou, odpovědností ani zdrženlivou prací. Je to estrádní číslo.
Zde leží jádro celého problému. Tito kritici nevyčítají Pavlovi deficit důstojnosti z upřímné starosti o prestiž úřadu. Používají ji jako spotřební politický klacek. Pavel na motorce? Skandál. Pavel na koncertě? Pobouření. Pavel mezi občany? Snadný terč. Pavel, který odmítá roli unaveného správce protokolu a dýchá jako živý člověk? Neodpustitelný prohřešek. Jakmile však nastane jejich vlastní pětiminutovka slávy, veškerá přísná kritéria padají. Teatrálnost, pózy a agresivní sebeprezentace jsou náhle legitimizovány jako projev lidskosti a trapnost se redefinuje na veselou historku z natáčení.
Jedná se o šovinismus nejhrubšího zrna. Nikoliv v oné primitivní formě, která si vystačí s vulgárním slovníkem a hospodskou rétorikou. Sledujeme jeho sofistikovanější, a o to toxičtější politickou mutaci. Je to šovinismus mužů, kteří se svévolně pasovali do rolí arbitrů elegance, mužnosti a státnického formátu. Prezident smí v jejich představách existovat pouze v hranicích, které mu sami narýsují: musí být dostatečně strnulý, apatický a snadno zneužitelný pro jejich politickou kritiku. Jakmile projeví autonomní styl a odmítne jejich limity, stává se nepřítelem. Oni sami si však uzurpují právo na cokoliv – na silácká gesta, teatrální uraženost, veřejné pózy i na nedůstojné večírkové excesy.
Macinkovým hlavním proviněním není hudební vložka na večírku. Taková kritika by byla příliš laciná. Skutečný problém tkví v propastném rozporu mezi jeho politickou stylizací a reálným působením. Jako předseda Motoristů se během vládní krize kolem Filipa Turka pasoval do role nekompromisního obránce ústavy, volebních výsledků a suverénní vůle lidu. Při bližším pohledu však vidíme pouze politika, který nedokázal strávit fakt, že prezident odmítl fungovat jako pasivní podepisovací automat. Místo racionální argumentace proto nastoupily osobní výpady, nátlak a unavená mantra, že viníkem krize není Turek, nýbrž Pavel.
Tato linie příběhu je vůbec nejvýmluvnější. Filip Turek měl být problémem, který si měla politická reprezentace vyřešit uvnitř vlastního tábora. Politická figura, kolem níž se nakupily doložené kauzy s rasistickými, sexistickými a homofobními konotacemi, koketování s nacistickou symbolikou a excesy v silničním provozu, měla pro stranu fungovat jako červená kontrolka. Nikoliv jako mučedník. Nikoliv jako ideový symbol nebo vlajková loď, kolem níž se celá formace semkne a začne svalovat odpovědnost na hlavu státu.
Motoristé však z Turka udělali nedotknutelnou oběť Hradu. Místo aby akceptovali realitu, že ministerské křeslo není automatickou cenou útěchy za volební aritmetiku, začali budovat narativ o perzekuci ze strany prezidenta. Místo pochopení, že člen vlády nemůže operovat s mentalitou influencera s doživotním právem na skandály, zahájili frontální útok na Pavla. Macinka v této hře přijal roli buldozeru, který tlačí na pilu bez ohledu na následky. Prezidentské veto označil za projev subjektivního hodnotového soudu. Co jiného by však měla hlava státu dělat, když posuzuje, zda je konkrétní nominant morálně a profesně slučitelný s výkonem ministerské funkce? Má snad prezident rezignovat na vlastní úsudek a mechanicky potvrdit jakýkoliv personální dekret, který mu dorazí na stůl?
V tomto bodě se Macinkova argumentační stavba hroutí jako domeček z karet. Hodnotový soud mu vadí výhradně tehdy, když míří do jeho vlastních řad. Když politická scéna po celá léta uplatňovala hodnotová měřítka vůči jiným subjektům, Macinka neprotestoval. Když Miloš Zeman blokoval ministerské nominace a jeho aparát obhajoval tezi, že prezident není pouhým pošťákem, nacházela část dnešních Pavlových kritiků pro tento postup hluboké pochopení. Jakmile se však karta obrátila, jejich tábor drží moc a prezident si dovolí oponovat, stává se z běžného ústavního postupu národní tragédie a ohrožení demokracie.
Filip Turek představuje ještě čistší destilát tohoto pokrytectví. Jeho politická značka je stoprocentně závislá na póze nekompromisního muže, který pohrdá politickou korektností, uctívá absolutní svobodu a bičuje společenské pokrytectví. Jakmile však dojde na konfrontaci s jeho vlastní minulostí, s jeho vlastními výroky, extremistickými gesty a nebezpečnou jízdou, drsná skořápka okamžitě praská. Zbyde jen ublížená, dotčená postava, která projevuje nečekanou přecitlivělost na fakt, že jeho veřejné projevy někdo bere vážně. To je velmi specifický druh politické odvahy: rozdávat tvrdé rány kolem sebe, ale při prvním náznaku protitlaku plakat nad nespravedlností světa.
Na tomto místě můžeme termín šovinismus použít bez jakýchkoliv eufemismů. Turek a jeho ideoví souputníci budují svůj marketing na kultu síly, maskulinních pózách, zesměšňování lidské křehkosti a agresivních výpadech vůči menšinám či modernímu diskursu. V momentě, kdy mají složit účty za své jednání, však ultimativně vyžadují gentlemanské zacházení, hluboké pochopení, omluvy a privilegovaný režim. Důstojnost ostatních je pro ně legitimním terčem, jejich vlastní reputace je nedotknutelné dogma. Citlivost druhých je směšná, jejich vlastní dotčenost je tématem pro tiskovou konferenci. Selhání oponenta je fatálním charakterovým defektem, jejich vlastní blamáž je pouze „vytržením z kontextu“.
Tohle není manifestace síly. Je to hluboká vnitřní slabost maskovaná agresivním hlukem.
Klausovo jubileum tyto kontrasty pouze nasvítilo divadelními reflektory. Nikoli proto, že by bývalý prezident neměl právo na soukromou oslavu – to mu nikdo neupírá. Nikoli proto, že by hosté nemohli nosit dary, suvenýry či domácí cukroví. Problém je v tom, že se v jediném časoprostoru zkoncentroval esenciální projev české politické bídy: staré mocenské struktury, nastupující dravci, nekritická nostalgie po devadesátých letech, fetišizace siláckých gest a především suita lidí, kteří politiku degradovali na symbiózu osobního brandu, estrády a permanentního konfliktu. Macinka s kytarou, Turek s egoistickým obrazem, Schillerová s lineckým, Vondráček s demižony, Mečiar s valaškou. Nejde o skandál v právním smyslu. Je to mnohem horší. Je to diagnóza prostředí, které samo sebe bere s patetickou vážností, ale zvenčí působí jako unavený kabaret po zavírací hodině.
Tomio Okamura vedle nich náhle evokuje dojem racionálního technokrata, což samo o sobě slouží jako děsivé memento. Okamura velmi přesně pochopil, že jakmile politik usedne do polstrovaného křesla místopředsedy Sněmovny, nemusí každý den křičet nejhlasitěji ze všech. Stačí kapitalizovat funkci, držet se institucionálního ukotvení a nechat nováčky, aby ze sebe dělali ještě větší ochotníky. Okamura se dokázal schovat za aparát. Macinka s Turkem naopak každou státní instituci bezostyšně transformují v další pódium pro vlastní stand-up.
O to komičtěji působí, když právě tito lidé kádrují Petra Pavla za jakýkoliv civilní projev. Prezident usedne na motocykl a oni z toho konstruují symbol civilizačního úpadku. Prezident navštíví rockový koncert a oni prorokují kolaps republiky. Prezident odmítne kontroverzního nominanta zatíženého extremistickou minulostí a oni halasně vykřikují o totalitní zvůli hodnotových soudů. Když se však otevře opona pro jejich vlastní představení, žádná úroveň trapnosti jim není dostatečně nízká, aby se před ní zastavili. Každé vlastní selhání okamžitě omluví jako projev humoru, rebelie, nadhledu nebo svobodného ducha.
„Kázat z Hradu o morálce a pak na večírku spustit estrádní sólo? To není služba státu, to je obyčejný politický tyátr.“
Sledujeme dvojí metr v jeho nejčistší, krystalické podobě. Celý tento konflikt tak ve výsledku vypovídá mnohem méně o Petru Pavlovi a daleko více o mentálním světě jeho kritiků. Pavel neudělal z motocyklu státní doktrínu. Neudělal z rockového koncertu vládní program. Svoji civilnost nikdy nepoužil jako nárok na privilegované zacházení. Jsou to jeho odpůrci, kdo z každého běžného lidského gesta vyrábí ústavní krizi, protože bytostně potřebují hlavu státu permanentně devalvovat. Sami se však demaskují v sekundě, kdy dostanou prostor před publikem.
Nejvíce alarmující na celém tomto fenoménu není samotná jubilejní oslava, kytarová vložka ani egoistický darovaný obraz. Nejděsivější je ta samozřejmost, s níž tito lidé kalkulují, že jim projde přesně to, co u druhých dnem i nocí kriminalizují. Že oni smí být hluční, teatrální, ublížení a sebestřední, zatímco prezident musí být neustále poměřován jejich vlastním pokřiveným pravítkem. Že oni mají bianco šek na politiku jako lacinou show, ale Pavel má zakázánu i obyčejnou lidskou chvíli. Že oni smí proměnit veřejný prostor v nekonečný seriál vlastních póz, ale ostatním budou bezostyšně kázat o důstojnosti národa.
„Není malých rolí, jen malých herců.“ V české politické realitě toto rčení bohužel opustilo divadelní prkna. Stalo se z něj exaktní označení pro politickou vrstvu, která se agresivně dere do nejvyšších státních funkcí, ale v klíčových momentech demonstruje pouze malost, osobní uraženost a dětinskou touhu po potlesku. Macinka s Turkem chtěli z Pavla vytvořit symbol prezidentské svévole. Místo toho sami celému národu předvedli, jak fatálně dopadá politika, když se z odpovědnosti stane pouhá póza a z nejvyšších pater státní správy osobní divadelní představení.
A pokud na Klausově oslavě něco rezonovalo silněji než akordy elektrické kytary, pak to bylo právě poznání, že největšími ochotníky bývají bez výjimky ti, kteří nejhlasitěji pohrdají cizím představením.
Zdroj foto:
Ilustrační koláž: Vytvořeno z fotografií Wikimedia Commons; podklady: Petr Pavel – Jana Jabůrková, Jiří Turek / KPR, CC BY-SA 4.0; Filip Turek – Marek Musil / X60s, CC BY-SA 4.0; Petr Macinka – BMEIA / Michael Gruber, CC BY 4.0; upraveno.
