Článek
Fenomén tzv. „ukradených dětí“ (niños robados) nepředstavuje pouze kriminální epizodu dějin, nýbrž hlubokou ránu do integrity státu, církve i lékařského stavu. Jde o svědectví o době, kdy se ideologická čistota a pragmatická chamtivost propojily v mechanismus, jehož cílem nebylo jen odebrat dítě, ale vymazat celý lidský původ.
Bezprostředně po roce 1939 se vítězný frankistický režim nesnažil pouze potlačit politickou opozici. Usiloval o dlouhodobou přestavbu společnosti, v níž rodina a výchova dětí hrály zásadní roli. Děti republikánů, zejména žen vězněných z politických důvodů, byly považovány za ohroženou skupinu, kterou je třeba vyjmout z „nevhodného“ prostředí dříve, než se ideologická „vada“ stane nevratnou. V tomto myšlenkovém rámci se prosazují teorie armádního psychiatra Antonio Vallejo-Nágera, jenž se ve třicátých letech inspiroval rasově-hygienickými koncepcemi tehdejší německé psychiatrie a tvrdil, že levicové přesvědčení je projevem vrozené či dědičné poruchy, kterou lze potlačit včasnou převýchovou.
Frankistický stát eugeniku nikdy formálně nepřijal jako oficiální politiku. Přesto její jazyk a logika pronikaly do represivního aparátu, sociální péče i soudních rozhodnutí. V této rané fázi šlo především o ideologickou kontrolu, nikoli o finanční zisk. Děti byly umisťovány do rodin loajálních k režimu, často prostřednictvím církevních zařízení, která v systému sociální péče sehrávala klíčovou roli. Pod rouškou „duchovní záchrany“ se rodil první systematický zásah do biologických vazeb, jenž měl vytvořit homogenní, nacionálně-katolickou společnost.
To, co začalo jako politická perzekuce inspirovaná pseudovědeckými teoriemi o „červeném genu“, se však s postupujícími desetiletími proměňovalo. Od padesátých a zejména šedesátých let ideologická motivace slábla a do hledáčku se dostávaly i ženy bez politické minulosti – svobodné matky, chudé rodiny či ženy označované za sociálně problematické. Neexistují důkazy o centrálně řízeném státním systému obchodování s dětmi, opakovaně se však objevují svědectví o lokálních sítích, v nichž se potkávali zdravotníci, personál porodnic, prostředníci a církevní instituce. Slabý dohled a právní nejasnosti umožnily, aby se z ideologického nástroje stal dlouhodobě fungující mechanismus, který v některých případech nabyl charakteru výnosného byznysu.
Scénář byl až mrazivě jednotný. Čerstvé rodičce, oslabené porodem a izolované v nemocničním prostředí, bylo stroze oznámeno úmrtí dítěte. Absence vysvětlení, nemožnost pietního rozloučení a okamžité zmizení těla tvořily základní pilíře této lži. Administrativní stopa byla následně vymazána falšováním matrik, kdy byl rodný list vystaven přímo na jména adoptivních rodičů. Některá svědectví, zaznamenaná investigativními novináři, popisují i extrémní praktiky, včetně předkládání cizích těl novorozenců matkám, které o oficiální verzi pochybovaly. Tyto případy nebyly plošně soudně potvrzeny, přesto se objevují napříč regiony s nápadnou shodou detailů.
Historik Paul Preston, který se dlouhodobě věnuje analýze frankistických represí, upozorňuje, že nešlo o nahodilá selhání jednotlivců. Ve svých pracích popisuje destrukci rodinných vazeb jako součást širšího systému násilí, jenž měl dlouhodobé sociální a psychologické důsledky. Děti byly předávány rodinám loajálním k režimu, zatímco biologické matky byly stigmatizovány jako nespolehlivé, morálně pochybné či duševně labilní. Lékaři propůjčovali těmto praktikám zdání legality skrze falšování dokumentů, zatímco část kléru fungovala jako morální autorita, která celý proces rámovala jazykem „dobra dítěte“.
Zvláštní roli v tomto systému hrála proměna významu pojmů. V období, kdy se katolicismus stal státní ideologií, došlo k fatálnímu sémantickému posunu. „Spása“, „milosrdenství“ a „ochrana slabých“ přestaly znamenat individuální pomoc a staly se nástrojem sociálního inženýrství. Řeholnice, které měly být symbolem úlevy a pokory, se v této struktuře někdy ocitaly v roli vykonavatelek morální očisty. Řada přeživších žen popisuje porodní sály jako místa systematického ponižování, kde jim bylo upíráno tišení bolesti s odůvodněním, že utrpení je trestem za jejich „hříchy“. Dehumanizace byla nezbytným předpokladem toho, aby následná separace a obchod s dětmi mohly probíhat bez vnitřních zábran.
Aby mohl celý systém fungovat, bylo nutné přepsat paměť. Falšování rodných listů, v nichž byli adoptivní rodiče uvedeni jako biologičtí, nebylo pouhým administrativním podvodem. Šlo o akt ontologické lži, který dítě vytrhl z jednoho životního příběhu a násilně jej vložil do jiného. Biologická matka se v této nové realitě stala neexistujícím stínem. Zjištění, že lidská existence byla oceněna částkou odpovídající ceně běžného vozu, zanechalo na psychice obětí trvalé stopy. Nešlo o adopci v pravém slova smyslu, ale o komodifikaci člověka.
Španělská zkušenost není v globálním kontextu zcela izolovaná. Mrazivou paralelu představuje Argentina v období vojenské junty v letech 1976–1983, kde docházelo k odebírání dětí vězněným disidentkám. Zásadní rozdíl však spočívá v reakci společnosti. Hnutí Abuelas de Plaza de Mayo dokázalo vynutit mezinárodní tlak a systematickou identifikaci obětí pomocí genetických metod. Ve Španělsku se naopak dlouho naráželo na zeď mlčení. Zatímco v Argentině šlo o brutální, časově omezený teror, španělský systém mutoval z politického nástroje v čistě kriminální mechanismus, který přežil diktaturu o téměř dvě desetiletí.
Na tuto kontinuitu opakovaně upozorňovaly i mezinárodní instituce. Vyšetřovatel OSN Ariel Dulitzky kritizoval neochotu státu plně otevřít archivy a zdůraznil, že únos dítěte je z hlediska mezinárodního práva pokračujícím zločinem až do okamžiku objasnění jeho identity. Vnitrostátní debata však dlouhodobě naráží na legislativní bariéry – od promlčecích lhůt po amnestijní zákony přijaté po roce 1975.
Spravedlnost v případech „ukradených dětí“ tak často přichází příliš pozdě. Řada přímých aktérů, včetně symbolických postav, jakou byla řeholnice María Gómez Valbuena, zemřela dříve, než mohlo dojít k pravomocnému odsouzení. Přesto význam těchto odhalení nepolevuje. Nejde jen o hledání ztracených synů a dcer, ale o schopnost státu pojmenovat vlastní selhání.
