Článek
Bydlíme v malé vesničce, která má okolo 260 obyvatel. Když jsme se sem před 11 lety nastěhovali, škola ani školka zde nebyly, děti musely dojíždět do nedalekých Boskovic. V roce 2017, když měla naše prvorozená dcera jeden rok, padlo rozhodnutí o zřízení malotřídky. Samozřejmě jsme byli nadšení, že bude škola přímo v naší obci, navíc ředitelkou a současně hlavním iniciátorem byla naše sousedka. Ve školním roce 2017/2018 škola přivítala první žáky. Vzhledem k malému množství dětí zde panovalo opravdu rodinné prostředí. Postupem času dětí přibývalo a kapacitu školy se podařilo rozšířit. Navíc byla zřízená i přidružená lesní mateřská školka, kam naše předškolačka mohla nastoupit. Dva mladší sourozenci ji v dalších letech následovali.
Školka měla velmi profesionální vedení, paní učitelky byly úžasné a jednaly s dětmi jako se sobě rovnými. Každý měsíc se řešilo nějaké zajímavé téma a děti doslova hltaly nové poznatky. Samozřejmostí byl opravdu každodenní intenzivní pohyb venku, procházky do okolních lesů, výpravy za mloky, občas i na zmrzlinu do sousední vesnice. Děti jsme museli často vyzvedávat až pozdě odpoledne, protože chtěly být ve školce co nejdéle.
První vysvědčení
Letos už máme všechny tři ratolesti ve škole a je to velká radost. Dcera je nyní ve čtvrté třídě a do školy se těší čím dál víc. Byla odmala zakřiknuté dítě, které se bálo všeho a všech. Zpočátku nechtěla ani pozdravit. Tím, že ji ale nikdo do ničeho netlačil a nenutil, získala pocit bezpečí a pohody a ve škole se postupně uvolnila. Nyní jí nedělá problém se na čemkoliv domluvit, cokoliv si obstarat. Známky nemáme, tím pádem odpadá stres z učení. Domácí úkoly také většinou nejsou, jenom když dítě ve škole něco nestihne. Samozřejmě je nutná spolupráce rodičů, komunikace s dítětem a znalost jeho schopností a možností. Velkou roli hraje také důvěra rodičů v učitele a respekt k nim. Tyto aspekty mi obecně ve školství moc chybí. Učitelé jsou vnímáni spíše jako sluhové, kteří musí všem a všemu vyhovět, ustoupit ze svých požadavků. Přitom jsou na ně kladené čím dál větší nároky.
Jsem opravdu vděčná za to, co pro nás naše obec vybudovala. Školu, která po dětech „nešlape“, děti, které se k sobě chovají ohleduplně, starší pomáhají mladším, nikdo se nikomu neposmívá. A to vůbec nemluvím o šikaně…
Někteří místní školu zavrhují. Potřeba pevného autoritativního velení, známkování a pravidelného zvonění je v nich asi silně zakořeněná. Děti raději posílají autobusem do Boskovic na velkou základní školu. Toto rozhodnutí plně respektuji, ale zároveň trochu jejich děti lituji, protože mám pocit, že o mnoho přicházejí.
Názory na alternativní školy se samozřejmě mohou velmi odlišovat. Ale někdy může být dobré zahodit předsudky a zkusit něco nového, jinak a po svém. Možná se to zdá být jako velký idealismus, ale u nás to funguje a věřím, že by si z „Naší školy“ mohli vzít všichni inspiraci.
