Článek
„Asi bylo po dávkách nebo co,“ glosovala babi tuhle návštěvu, když konečně přišla domů a rozvalila se do křesla. Vzala to k nám rovnou, sháněla totiž „ještě něco“ na Mikuláše, tak proč by s tím pak tahala domů, když příjemci sídlí tady, že jo.
Ještě něco na Mikuláše
Marně jí vysvětluju, že ty její „dětičky“ už jsou pořádní puberťáci a že fakt nemusí utrácet spoustu peněz za tunu čokolád, které se od těch běžných liší jen o trochu lepším balením a samozřejmě hoooodně jinou cenou). Což o to, čokoládky se vždycky zpucují a jeden, dva čokoládoví Mikuláši budiž, ale zbytek by klidně nahradily klasické tabulkové kousky, oblíbené chipsy apod. A to už říkala naší babi i ta naše skoro dospělá děťátka. Jenže babi si nedá říct. „To vy vždycky jen tak povídáte a pak jste rádi, že to máte.“ Hotovo, tečka, přes to nejde vlak. Takže když babi předchozího večera zrevidovala své mikulášské zásoby a usoudila, že to opravdu není dost, mazala to napravit.
Když ona ta samoobslužka byla volná
Teď ten příběh trošku přerolujme ke konci. Představte si naši babi s košíkem plným dobrot, jak se čím dál víc mračí na pomalu postupující frontu u klasických pokladen. Pak jí něco sepne, vzpomene si na návštěvy s vnukem a zamíří si to k samoobslužkám, kde je volných míst hned několik. Na první pokus neuspěje. Pokladna svítí červeně, čehož si všimne až po několika marných pokusech. Tak se přesune vedle.
„Ona mě ta sůva nakvašeně sledovala už tehdá,“ odfoukla si babi během vyprávění, lokla si kafe a s gustem pokračovala. „A pak se to šprajclo. Nejdřív mi to nechtělo vzít tašku, ale pak mi paní vedle poradila, že mám na tu desku přitlačit, a šlo to. Jenže pak to zpackali ti mikulášové. Víš, ti červení z tý reklamy, co v děckách tak chutnají (babi myslí Kit Kat, pro ujasnění). No tak jsem jich vzala víc a dala to do pytlíku. Pak jsem načetla jednoho, dala tam víc kusů a položila na váhu. No, a bylo. Neseděla prý váha. Ale copak já za to můžu? Já to měla dobře.
„To musíte po jednom, pak vám to háže chybu. Když to neumíte, tak sem příště nechoďte,“ brblala ta sůva, když to po mně opravovala. No a to je něco na mě, však mě znáš. Hergot, když už to sem dávají, tak se mají postarat o to, aby si s tím poradil každej.
„Milá paní, buďte ráda, že vám tady nekradu,“ opáčila jsem s úsměvem.
„No ještě toho trochu,“ opáčila, ale už tak nějak míň sebejistě. Tak jsem se do toho pustila. „No to víte, to byste pak musela zavolat ochranku. A já bych s ní nechtěla jít, znám svý práva. A vy byste musela dokázat, že to tak je. A čekaly bysme společně na policajty. Tak hezky nám tu hrajou, to by byla prča. A nemohla byste se ode mě hnout, tak by se vám tady udělala fronta. No ne, vážně, buďte ráda, že vám tady nekradu.“
A víš, že na to už neřekla nic? Jen mě tak zpovzdálí pozorovala, asi kdybych něco zvorala, tak aby mi hned pomohla a já co nejrychleji vypadla. A vůbec si říkám, že jestli by mi neměli ještě platit za klaunský představení. Vždyť ti lidi okolo se někdy i vyloženě řehtali. Víš, kolik se dneska platí za různý psychoterapeuty, a já jim to udělala zadarmo. No nejsem já dobrák?“
Babi je číslo, to vidíte sami. A mě taky rozesmála, tak jsem jí zaplatila alespoň kafíčkem a sušenkami. A pokud rozesmála i vás, tak jsem moc ráda a proto to píšu. Jen kdyby takových babiček bylo víc. Třeba by pak dokázaly vzít vítr z plachet těm prodavačům, kteří se dokážou chovat opravdu nepříjemně. A bohužel ne každý člověk se dokáže ozvat. A tak je dobře, že se občas ozve někdo tak nějak za všechny.
Zdroj: Autorský text
