Do banky přišla s deseti desetníky a rozdělila statisíce dolarů. Skromná Oseola dojala celou Ameriku

V létě 1995 přišla do kanceláře Trustmark Bank v Hattiesburgu drobná osmdesátiletá žena, která celý život chodila pěšky i na nákup a klimatizaci si pořídila teprve na nátlak svých zákazníků. Oseola McCartyová tam nepřišla vybírat. Přišla rozdělit všechno, co za život nastřádala. Bankéři před ni položili deset desetníků, každý představoval jednu desetinu jejího majetku, a požádali ji, ať je rozmístí podle svých přání. Šest desetníků posunula směrem k University of Southern Mississippi. Zbytek rozdělila mezi svou církev a několik příbuzných. Tím vznikl jeden z nejcitovanějších filantropických příběhů dvacátého století.

McCartyová se narodila v roce 1908 v Hattiesburgu. Pracovat začala kolem osmého roku, kdy pomáhala matce a tetě s praním prádla pro bělošské rodiny. Ve dvanácti musela opustit školu, zůstala v šesté třídě, protože teta onemocněla a někdo se o ni musel starat. Ke studiu se už nikdy nevrátila.

Účtovala si zpočátku dolar padesát až dva dolary za balík prádla, později deset dolarů. Peníze, které nevydala na jídlo a základní potřeby, ukládala. Nikdy nevybírala jistinu. Bankéři jí úspory postupně přesouvali do termínovaných vkladů a konzervativních fondů. K tomu zdědila drobný majetek po matce a tetě, dům dostala od strýce. Nikdy se nevdala, neměla děti, nevlastnila auto. Když artritida v polovině devadesátých let ukončila její práci, na účtech se podle sekundárních profilů nacházelo kolem 280 tisíc dolarů; v primárních zdrojích pak bylo bezpečně doloženo 150 tisíc dolarů jako zhruba šedesát procent celkového majetku.

Rozhodnutí nepadlo ze dne na den. McCartyová sama řekla, že o tom přemýšlela „už od školy“. Chtěla dát šanci „něčímu dítěti“, které by si vysokou školu jinak nemohlo dovolit. Formální podobu dostalo její přání až po odchodu do důchodu, kdy ji zaměstnanci banky přiměli uspořádat majetek do neodvolatelného trustu, který jí zároveň zajišťoval průběžné výplaty na životní potřeby.

Důležitý je kontext instituce, kterou si vybrala. University of Southern Mississippi přijala první afroamerické studenty až v roce 1965, třicet let před jejím darem. McCartyová si segregované minulosti byla plně vědoma. V rozhovoru pro Hattiesburg American to řekla přímo: dřív tam černé nepouštěli, teď ano, a myslí si, že by stipendia měli dostat právě oni. Nešlo o naivitu. Šlo o vědomé gesto ženy, která celý život sledovala, jak se svět kolem ní mění, a rozhodla se tu změnu podpořit vlastními penězi.

Reakce přišla okamžitě. Prezident univerzity Aubrey Lucas označil dar za jeden z nejdojemnějších, jaké škola kdy dostala. Místní podnikatelská komunita se rozhodla částku dorovnat, aby stipendia mohla jít ke studentům hned, ne až po smrti McCartyové. Už v září 1995 prezident Bill Clinton veřejně představil první stipendistku Stephanie Bullockovou a udělil McCartyové Presidential Citizens Medal.

Řetězová reakce ale sahala dál než do Hattiesburgu. Když o dva roky později Ted Turner oznámil svůj miliardový závazek pro OSN, mezi inspiracemi, které novinářům jmenoval, byla i „malá pradlena, která rozdala všechno“. V absolutních číslech nesrovnatelné: Turner daroval miliardu, McCartyová sto padesát tisíc. Jenže proporčně byl její dar prostě větší, šedesát procent celoživotního majetku oproti zhruba třetině Turnerova tehdejšího jmění. Právě tenhle poměr změnil měřítko debaty o filantropii. Otázka přestala znít „kolik dá bohatý“ a začala znít „kolik ze svého života obětuje člověk, který bohatý není“.

McCartyová zemřela v září 1999. Její stipendijní fond ale nezemřel s ní. Podle University of Southern Mississippi dosáhl endowment v roce 2026 hodnoty jednoho milionu dolarů, každoročně financuje dvacet stipendií po dvou tisících dolarech a celkem už podpořil 142 studentů.

Další zdroje: https://www.nytimes.com/1995/08/13/us/all-she-has-150000-is-going-to-a-university.html