Článek
Polonium provází její příběh jako červená nit. Prvek, který její rodiče Marie a Pierre Curieovi pojmenovali po Polsku, se stal tématem Irènina doktorátu, klíčovým nástrojem jejího nobelovského objevu i pravděpodobným spoluviníkem její smrti. Nejde přitom o melodramatickou zkratku jedné osudové nehody. Rešerše ukazuje něco znepokojivějšího: pionýrská věda první poloviny dvacátého století vyráběla objevy rychleji, než dokázala chránit vlastní lidi. A rodina Curieových zaplatila hned dvakrát.
Víc než slavná dcera
Irène Curieová se narodila 12. září 1897 v Paříži do prostředí, kde se radioaktivita doslova nosila domů z práce. Už jako sedmnáctiletá pomáhala matce obsluhovat mobilní rentgenové jednotky na frontách první světové války. V roce 1925 obhájila doktorát o alfa záření polonia, prvku, který důvěrně znala z rodinné laboratoře.
Zlom přišel o devět let později. Společně s manželem Frédéricem Joliotem v lednu 1934 publikovali v Nature objev, který změnil fyziku i medicínu: bombardováním hliníku alfa částicemi z poloniového zdroje vytvořili první uměle radioaktivní prvek. Ukázali, že radioaktivitu lze vyrobit, nejen najít v přírodě. Za to v roce 1935 dostali Nobelovu cenu za chemii.
Irène ale nebyla jen laboratorní vědkyně. V roce 1936 se stala státní podtajemnicí pro vědecký výzkum ve vládě Léona Bluma, jednou z vůbec prvních žen ve francouzské vládě. Vedla Curieho laboratoř, podílela se na budování francouzské atomové komise. Její životopis se čte spíš jako kariéra státníka než akademičky.
Irène Joliot-Curie
Zabil ji její vlastní objev
Jenže jde bohužel o život, který skončil příliš brzy. A za její konec mohlo také polonium. Respektive kapsle, o kterou nešťastným nedopatřením zavadila, když ji měla na stole a ta vybuchla (dlužno říci, že verzí této události je více, prý však experimentovala s uložením polonia a něco se „tak úplně nepovedlo“). Kapsle se poškodila a Irène dostala smrtelnou dávku radioaktivity. Výsledkem byla akutní leukémie, které v nemocnici velmi rychle podlehla.
Věda, která předběhla ochranu
Dlužno říci, že Irène pracovala s radioaktivitou přes třicet let. Rentgenovala raněné v první světové válce, manipulovala s poloniovými a dalšími zdroji v meziválečné laboratoři a vůbec řídila výzkum v éře, kdy se jaderná fyzika přesouvala z otevřené vědy do strategického tajení. Někteří historici proto tvrdí, že její leukémie nebyla výsledkem jednoho okamžiku, ale spíše kumulace tisíců hodin v prostředí, které dnešní principy radiační ochrany (čas, vzdálenost, stínění) definují jako zcela nepřijatelné.
Kontrast nabízí její sestra Ève. Ta se vydala jinou cestou: stala se spisovatelkou, novinářkou, diplomatkou. Zemřela v roce 2007 v New Yorku. Bylo jí 102 let. „Nevědecká“ sestra tedy přežila Irène o jednapadesát let.
Ještě s matkou
Její odkaz žije v každém PET skeneru
Objev umělé radioaktivity nezůstal v učebnicích. Žije v každé nemocnici, která provozuje oddělení nukleární medicíny. Klinika nukleární medicíny FN Motol výslovně připomíná manžele Joliot-Curieovy jako zakladatele principu, na kterém stojí dnešní PET a SPECT diagnostika. Ústav jaderné fyziky AV ČR dodává do českých nemocnic radiofarmaka (fluor-18 pro PET, gallium-68, lutecium-177), vše uměle vyrobené radioizotopy, přímé potomky experimentu z roku 1934.
A česká stopa sahá ještě hlouběji. Čestmír Šimáně, zakladatelská osobnost českého jaderného výzkumu, studoval v letech 1947–1949 v Paříži přímo u Frédérica Joliota. Know-how, které si přivezl, pomáhalo budovat československou jadernou fyziku od základů.
Ve Francii dnes nese Irènino jméno velká výzkumná laboratoř IJCLab v Orsay i státní cena Prix Irène Joliot-Curie, udělovaná od roku 2001 ženám ve vědě. V široké populární paměti ji ale stále překrývá značka její matky. Podle mě neprávem.
Autorský text
