Článek
Klášterní kronikářka, abatyše Maria Serafica, tehdy zapsala, že sestra Maria Crocifissa della Concezione (jak znělo Isabellino řeholní jméno) celou noc bojovala s četnými zlými duchy a že dopis jí diktoval sám ďábel. Originál zůstal uzavřený za zdmi kláštera v sicilském městečku Palma di Montechiaro, kde po staletí fungoval jako lokální legenda i poutní kuriozita. Teprve v září 2017 italský tým oznámil, že se mu podařilo rozluštit zhruba 70 % textu.
Kdo byla Isabella Tomasi
Isabella se narodila 29. května 1645 do jednoho z nejvýznamnějších sicilských šlechtických rodů, Tomasiů di Lampedusa, jejichž potomek o dvě století později inspiroval slavný román Gepard. Do benediktinského kláštera v Palma di Montechiaro vstoupila 7. října 1660, v patnácti letech. Přijala jméno suor Maria Crocifissa della Concezione a záhy si vybudovala pověst mimořádně zbožné, ale také mimořádně trýzněné řeholnice.
Nebyla přitom pasivním objektem legend. Podle encyklopedického hesla na Treccani po sobě zanechala vlastní duchovní texty a korespondenci, které se po její smrti v roce 1699 dočkaly vydání. Šlo o vzdělanou ženu z kultivovaného prostředí, která uměla formulovat složité teologické myšlenky. Právě to je jeden z klíčů k pochopení dopisu: autorka měla jazykové a intelektuální nástroje k vytvoření neobvyklé šifry, i když ji sama připisovala vnější démonické síle.
Církev její příběh četla jednoznačně. Papež Pius VI. ji 15. srpna 1787 prohlásil za ctihodnou („Venerabile") a tento status si drží dodnes. Žádný veřejně dohledatelný církevní dokument nenaznačuje, že by dešifrování dopisu z roku 2017 na jejím postavení cokoli změnilo.
Maria Crocifissa della Concezione
Proč dopis odolával 341 let
Šifra Isabelly Tomasi není klasický kryptografický oříšek, jaký řešili luštitelé u diplomatických depeší nebo vojenských kódů. Nemá klíč. Nemá pravidlo. A hlavně je příliš krátká.
Čtrnáct řádků textu poskytuje tak málo materiálu, že tradiční frekvenční analýza, základní nástroj kryptologie od arabského středověku, prakticky selhává. K tomu přistupuje povaha samotných znaků: nejde o jednu abecedu, ale o osobní hybrid, v němž badatelé později identifikovali prvky řečtiny, latiny, arabského písma a podle některých italských zdrojů i run a jazídských symbolů. Isabella si zřejmě vytvořila vlastní grafický jazyk z písem, s nimiž se mohla v klášterním prostředí setkat.
Originál navíc po staletí ležel v klauzuře kláštera, mimo dosah odborné veřejnosti. Kopie se dostaly do katedrály v Agrigentu a do tamní knihovny Lucchesiana, ale ani ty nepřitáhly systematickou pozornost kryptologů. V šedesátých letech 20. století vypsal italský časopis Domenica del Corriere soutěž o rozluštění, bez výsledku. V roce 2000, při třístém výročí Isabelliny smrti, byl list poprvé vystaven veřejnosti. Zájem vzbudil, řešení nepřinesl.
Čtyři měsíce s algoritmem
Průlom přišel v létě 2017. Daniele Abate, ředitel vědeckého centra LUDUM v Katánii, získal kopii dopisu a sestavil tým zahrnující i psycholožku. Nasadili software původně vyvinutý pro zpravodajské účely, nástroj, který v textu hledá opakující se grafické vzory, porovnává je s vloženými znakovými soustavami a postupně lokalizuje samohlásky a slabiky.
Postup trval čtyři měsíce. Tým nejprve testoval standardní stenografické značky z různých jazyků, pak algoritmus ladil přímo na Isabellin rukopis. Výsledek nebyl úplný překlad, šlo o rekonstrukci přibližně 70 % textu, jak uvedl italský deník Quotidiano Nazionale. Zbylých 30 % zůstalo nečitelných.
Z toho, co se přečíst podařilo, vystoupily fragmenty, nikoli souvislý manifest:
- Trojice je označena za „mrtvou zátěž" a „falešnou".
- Objevují se zmínky o Bohu a lidech, o systému, který „nefunguje pro nikoho".
- Text zmiňuje Styx, řeku podsvětí z antické mytologie.
- Celkový význam je roztříštěný, nesouvislý, bez jasné argumentační linie.
Posedlost, nebo psychóza?
Abateho tým veřejně naznačil, že Isabella mohla trpět schizofrenií nebo bipolární poruchou. Opírali se o nesouvislost textu, o historické zprávy o nočních záchvatech a křiku, o její tvrzení, že jí slova diktoval hlas zvenčí.
Isabella přitom nebyla osamělým případem. Ve třicátých letech 17. století, tedy jen o generaci dříve, otřásl Francií případ kláštera uršulinek v Loudunu, kde převorka Jeanne des Anges a další řeholnice vykazovaly podobné stavy: extáze, křeče, hlasy, odpor k posvátným předmětům. Dobový výklad: hromadná posedlost. Pozdější historicko-lékařské interpretace pracují s hysterií, masovou psychózou, sugescí. Isabella zapadá do širšího vzorce raně novověké klášterní zkušenosti, v níž se přísná klauzura, intenzivní spiritualita a psychické utrpení prolínaly způsobem, který tehdejší jazyk uměl popsat jedině slovníkem démonologie.
Zpětná klinická diagnóza samozřejmě není možná. Nikdo dnes nemůže Isabellu vyšetřit, změřit, zeptat se jí. Ale obsah dopisu, pokud přijmeme částečné rozluštění, nepůsobí jako promyšlený teologický útok na křesťanství. Působí jako otisk rozkolísané mysli, která v přísném benediktinském klášteře na jihu Sicílie hledala slova pro něco, co nedokázala pojmenovat jinak než jako hlas ďábla.
Autorský text
