Článek
To jsme se tak bavili o těch nových zabezpečovačích. ETCS se to tuším jmenuje a mluvilo se o nich hodně v souvislosti s tou pardubickou nehodou, kde staré zabezpečovače už nebyly a nové ještě nebyly (kvůli rekonstrukci). Teď nám tyhle věcičky po tratích všude přibývají, ale ne vždycky to je ku prospěchu věci.
Ach ta technika
Dokud prý totiž nebyly tyhle věcičky všude, daly se na kolejích dělat občas trošku vylomeniny. Lidi totiž nad ledasčím přimhouří očko, ale technika má svoje přesně dané linky, přes které prostě nejede.
„No, takže, mami, pamatuješ, jak tuhle Pinďa stáhnul z Ostravy do Prahy těch 34 minut a my v Praze vystupovali prakticky přesně?“ přikývla jsem. Sice jsme jako vždycky jeli o vlak dřív, takže plány by nám to nenarušilo, ale i tak bylo fajn přijet na místo včas.
Bylo rychlé a už není
„No, tak s tím se rozluč. U nás můžou tyhle vlaky jezdit většinou jen 160 – to, že jsou certifikované na 200, nikoho nezajímá. Ale před ETCS se to dalo občas vohulit a stáhnout zpoždění. No, ale teď mají fírové smůlu, ta technika je prostě nepustí, dokud nebude ten úsek na tu rychlost certifikovaný taky. A říkal to starej mistr, tak tomu teda věř.“
No, tak já věřím. A nebo spíš nevěřím, jak se to vezme – nevěřím totiž svým očím. Fakt. Ale vlastně mě to už ani neudivuje. Možná se to za pár let všechno vyladí, ale do té doby máme asi tak trochu smůlu. Tak nezbývá, než popřát, aby těch zpoždění bylo co nejméně. Protože dorovnat už prý nejsou jak.
