Článek
Ne, já si dodnes nemyslím, že jsem něco udělala špatně. Šli jsme na procházku – pěkně s vodítkem, i když možná trochu delším. Ale byli jsme mimo civilizaci, tak přece nebudu mít psa hned u nohy. No, možná jsem měla…
Vyřítili se z ničeho nic
A pak se ze zatáčky vyřítili dva vlčáci. Už si nevzpomínám, jak se to přesně seběhlo, ale skončila jsem se svým zakrváceným psem v náručí. Tak rychle prostě nic neuděláte. A mít vodítko kratší, stihnout ho chytit do náruče – no, kdo ví, jak bych skončila já.
Skončilo to operací. Dost vážnou, která se musela opakovat, protože se objevilo vnitřní krvácení. Mazlík přišel o jednu ledvinu, druhá mu zůstala funkční na 80 %. Veterinář říkal, že je štěstí, že ho ten pes chytil blbě jen na tři zuby. Kdyby stiskl pořádně, neměli bychom prý už co řešit.
Manžel mezitím vše nahlásil policii. Kdo je majitelem psů, jsme věděli. Naštěstí. Tedy alespoň jsme si to mysleli.
Pak přišla paní z neziskovky
Za dva dny u nás někdo zazvonil. Za dveřmi stála paní a že jde řešit ty peníze, co chceme za operaci. Ničeho zlého netuše jsem ji uvedla dál. Řekla jsem jí, že těch původních 22 000 Kč ještě určitě naroste za další léky a podobně, že budeme faktury posílat postupně.
„Nenaroste.“
„Prosím?“ nějak se mi zdálo, že nevěřím svým uším.
„Vždyť vy si za to můžete sama.“
„Já můžu za to, že někomu utekli psi?“
„Chovali se jak smečka, proto po vás šli,“ uznala. „Ale jít si jen tak mezi pole a vysokou trávu s takovým malým psem – to je panelákový gaučák, ten do přírody nepatří.“
S tím jsem tedy zásadně nesouhlasila. „Já nemůžu za to, že majiteli utekli psi. Až tam bude příště dítě, budete mluvit taky tak?“
„Vždycky někdo vytáhne děti,“ odfrkla si. „A já si myslela, že to nevíte. Ten pán je v nemocnici a psy mu hlídala maminka. A ta tolik peněz rozhodně nemá.“
Ubezpečila jsem ji, že mě to vůbec nezajímá. Ta operace proplacená bude a všechny ostatní náklady taky. Nejdřív to zkoušela přes moje dobré srdce, pak už méně hezky přes to, že jsem opravdový necita.
„Kvůli vám to zase odnesou psi, kteří za nic nemůžou. Budou toho plné noviny, a přitom kdyby se lidi chovali zodpovědně…“
„Souhlasím. Ty peníze chci do 14 dnů, nebo to budeme zase řešit přes policii. Klidně to té paní vyřiďte.“
Když zjistila, že mě nepřesvědčí, odešla. Druhý den zvonila zase, ale to už jsem jí neotevřela. Škoda, že mi tenkrát nenechala vizitku – bohužel jsem přeslechla jméno té organizace, kterou se představovala.
Mně se to upřímně potom rozleželo. A bylo mi staré paní fakt líto. Asi vážně za nic nemohla a syn asi zase neměl psy komu dát… Ale manžel mě z toho stýskání hned vyléčil. A pohled do naší peněženky taky. Peníze jsme nakonec z majitele dostali, i když to trvalo mnohem déle, než jsme počítali. Dodnes nezapomenu naší klinice, že nám ve všem vyšla vstříc a trpělivě čekala s námi. I nějakou právní pomoc nabízeli, ale nakonec to nebylo třeba.
Jen našeho původního pejska už nám to nevrátilo. Až do smrti byl vyděšený z čehokoliv většího, než byl jezevčík. A do lesa nebo na louku už taky chodit nechtěl. Zůstal nám tedy pes městský a gaučový, jak si ona paní tenkrát přála…
Autorský text
