Článek
Snad jako každá žena i já jsem měla období, kdy jsem se prostě potřebovala vejít do svých oblíbených kalhot. A protože se po pár kilech shozených vlastním úsilím ručička na váze ne a ne pohnout dolů, zamířila jsem za nutriční specialistkou.
Ach jo, už budou Vánoce
Jenže jsem si nevybrala zrovna dobrý termín. Začala jsem na začátku října, ale než jsem si stravovací návyky stabilizovala, byla půlka listopadu. A odtud už je jen malý krůček k adventním trhům a návštěvám široké rodiny během svátků. Však to znáte.
Jenže ručička na váze se už utěšeně začala hýbat dolů, tak jsem se zařekla, že když to je tak pěkně rozběhnuté, tak to prostě vydržím. A vydržela jsem. Když to za těch čtrnáct dní sečtu, byl to malý pláteček domácí vánočky ke snídani, panáček vaječného likéru a pár hrstí sušeného ovoce. Už jsem se těšila, jak to své specialistce řeknu.
Pochvala neproběhla, spíš naopak
Kontrolu jsem měla hned 4. ledna. Takže jsem jí všechno s nadšením vylíčila. „A co na to vaše maminka?“ zeptala se mě místo očekávané pochvaly. Předtím jsem s ní totiž dost dlouze rozebírala, jak moje maminka ráda (a skvěle) vaří a jaký bude problém nezhřešit už při nedělních obědech nebo právě na Vánoce. Je pravda, že jsem od své nutriční specialistky nikdy žádný striktní zákaz nedostala, jen doporučení „všeho s mírou“.
Chtě nechtě jsem jí tedy popsala, jak to maminka těžce nesla, když jsem si nevzala ani jeden vanilkový rohlíček, ba ani její vyhlášené pistáciové lístečky a nedej bože vymazlené Masarykovo cukroví. Upřímně, mně to štvalo taky a byla jsem z toho špatná, ale síla vůle u mě zvítězila.
„Víte co?“ Utnula moje stesky odbornice. „Dneska to necháme. Zajeďte za maminkou, pěkně se jí omluvte a dejte si ke kávě malý talířek toho, co máte ráda a na co je ona nejvíc pyšná.“ To mě zarazilo. Začala jsem něco o prázdných kaloriích, které jsme probíraly mnohokrát. „Ale houby prázdné kalorie. Máte tam ořechy? Máte. Máte tam poctivé máslo? Máte. Kokos a med se taky počítají, a když toho nesníte vagón, je to OK. Nekazte mamince svátky a sobě taky ne. Vždyť to za to přece nestojí, kdo ví, jaké budou ty příští.“
Maminkám se přece neodporuje
Měla jsem z toho sezení takové smíšené pocity, ale udělala jsem, co jsem dostala nařízeno. Zajela jsem k mamince na kafe a požádala ji, jestli můžu cukroví ještě ochutnat, jestli nějaké zbylo. Jasně, že zbylo – od každého druhu byly nejméně ještě tři kousky, jinak to moje maminka prostě neumí. Povídaly jsme si nad kávou, já si debužírovala a jí svítila očička. Hurá, Vánoce byly zachráněny.
Až mnohem později (a po úspěšně absolvovaném zhubnutí, které těch pár rohlíčků a lineckých koleček vážně neohrozilo) jsem se dozvěděla, proč jsem tenkrát dostala takovou radu. Moje „výživová paní“ už totiž maminku nemá. Umřela pár týdnů před Vánocemi… V tu chvíli jsem leccos pochopila.
