Článek
Nejsem si jistá, co to babi přesně měla za model, ale prádlo pro celou rodinu byla práce na celý den. A u toho nějak záhadně stihla ještě upéct chleba, obstarat hospodářství, zastavit se u sousedky přes plot na slovíčko (ale vážně jen na jedno nebo dvě – času nebylo nazbyt) a udělat oběd. Děda se na něj vracel z pole, po obědě si šel dát poctivého šlofíka, a večer „poklúzal“ zvířata. Měl se vlastně docela prímově – ale babi říkala, že je to proto, že těžce pracuje.
Jak je možné, že dnes nestíháme?
Mně to taky tenkrát přišlo, že těžce pracujeme – a šlofíka bych si klidně dala taky. Ale neměly jsme čas. A dnes lze vlastně mnohdy slyšet ten samý argument. Vždyť jak to, že naše prabáby stíhaly všechno, měly víc dětí a na nic si nestěžovaly? Víte co? Na tuhle otázku bych jednu odpověď měla.
A kde bych na to vzala čas?
Já si totiž nepamatuju, že by moje moravská babička dělala cokoliv pro zábavu. V neděli zajít do kostela a pak si popovídat s kamarádkami – to ano. A pak honem domů vařit oběd (většinou s tím začínala už ráno, aby to stihla). Ráda byla na zahrádce mezi svými bylinkami – to si taky pamatuju. Ale na procházku nás nevzala snad nikdy – vždycky chodil děda.
Babi nás vzala občas na nákupy – to aby její vnučky nechodily v hadrech – ale kvůli tomu si vstávala dřív, aby všechno ostatní zvládla.
A pak jsem jednou úplně náhodou zjistila, že umí krásně malovat. Opravdu nádherně. Ilustrovala totiž obecní kroniku – a já ji u toho jednou „načapala“ v noci. Pamatuju si, že to ve mně zanechalo opravdu silný dojem. Zeptala jsem se jí: „Proč nemaluješ i doma? Proč nikde nevisí tvoje obrazy? A proč se tím vlastně neživíš?“
Usmála se a odpověděla mi jedinou větou, na kterou nikdy nezapomenu: „Děvenko, kde bych na to vzala čas?“
A v tu chvíli jsem si uvědomila hodně věcí. A ještě víc později, jak jsem rostla. Dnes přemýšlím – co vlastně babi ze svého života měla? Možná byla svým způsobem šťastná, když upozadila své zájmy, aby zvládla práci, domácnost a hospodářství. Děda alespoň večer chodil s chlapy na jedno nebo dvě. Ale babi? Ta ani to ne.
Takže nestíhání? Možná je to jinak
Tohle celé mě vede k jednomu závěru – argument, že dřív se všechno stíhalo, i když nebyly všechny ty dnešní technické vymoženosti, je dost lichý.
Ano, chápu – části žen by dnes pomohlo odlepit se od seriálů a sociálních sítí a rázem by stíhaly líp. Ale rozhodně to nelze tvrdit paušálně. A pokud bych si mohla vybrat (a zatím se mi to moc nedaří), rozhodně nechci stíhat tak, jako moje babička. Cena, kterou za to zaplatila, byla totiž příliš vysoká.
