Článek
Naše paní učitelka Jana ale byla taková ta správná ženská od rány. Nůž strčila i tomu největšímu nemotornému nešikovi se slovy, že nešikovné maso musí pryč. A pokud někdo něco neuměl, tím spíš se na něj zaměřila a pěkně to z něj vydolovala.
Uděláme palačinky pro celou školu
A tak se stalo, že jsem se z vařícího otloukánka dostala mezi top 20 žáčků, kteří to prý s vařečkou, nožem a dalšími nástroji uměli nejlíp. Já si tedy dodnes myslím, že za to spíš vděčím gramlavosti ostatních než svému umění (o tom by vám můj muž mohl dodnes povyprávět), ale budiž.
A tak se rozhodlo, že na Den dětí uděláme palačinky pro všechny. Prý se v SRPŠ vybralo hodně peněz, tak je třeba to využít. Na palačinky toho nepotřebujete moc – jen mouku, špetku soli, mléko… a vajíčko. Kopu vajíček.
Takhle nám to bude trvat celý den
Začali jsme tedy rozbíjet. Tuším, že do připravené mísy mělo přijít vždycky třicet vajec a následně se z toho tvořilo těsto. Ale ruku do ohně bych za to po těch letech už nedala. Ke každému vajíčku jsme čichli, protože co kdyby. Jakmile to ale zmerčila naše „pánčelka“, hned se toho chytla.
„Neblbnite, děcka, dyť takhle tady budeme do rána,“ pravila a hned popadla z mísy další vejce, aby ho přihodila k těm pětadvaceti, co už v míse byly. Křápla, hodila ho k ostatním – a vzápětí hekla. A my všichni taky. Hádáte správně. Byl tam. Pěkně starý a smrdící pukavec.
Po vyvětrání a likvidaci biologického odpadu (což mimochodem výrobu palačinek značně zpozdilo) nad tím stále ještě nechápavě kroutila hlavou. „Já viděla pukavec naposledy jako dítě. A že se to musí stát zrovna mně…“ Nu, já do té doby pukavec neviděla ani necítila vůbec, a rozhodně to nevypadalo jako něco, co bych si chtěla zopakovat. Od přípravy těsta (které se samozřejmě už po nabyté zkušenosti dělalo pěkně „po našemu“ s přičichnutím ke každé skořápce) jsem se nenápadně přesunula k přípravě nádobí. Ale palačinky měly u spolužáků úspěch, to zase jo…
A co vy? Čicháte taky radši k vajíčkům, nebo do toho jdete jako naše „pánčelka“?
