Článek
No opravdu. Bez nich ani ránu, přes řeku vás prostě nepustí. Že netušíte, co to tu plácám? Pak zbystřete. Pro naše pradědy to nebyla žádná sci-fi, ale tvrdá každodenní realita. Mýto se totiž v Praze platilo dlouhá staletí a věřte nebo ne, nešlo jen o ty peníze. Byla to otázka společenského postavení. Došlo to až do takových bizarností, že když se na Karlově mostě mýtné konečně zrušilo, pražská smetánka o něj najednou přestala jevit zájem. Připadal jim prostě moc levný, lidový a podřadný. Raději si to vzali oklikou a připlatili si na jiném mostě, jen aby sousedi viděli, že na to mají a nebudou se přece míchat mezi nějakou chudinou.
Cena za přechod: Polovina vajíčka nebo předplatné
A na kolik vás taková sranda vlastně vyšla? Za to, že jste si nesmočili nohy ve Vltavě, jste dali jeden krejcar. Abyste měli představu, za to jste v té době pořídili zhruba půlku vajíčka nebo malý pecen chleba. Ale pozor, jakmile jste táhli třeba kárku se zbožím, už jste museli vyklopit čtyři krejcary. A jízda na koni? Vzhledem k tomu, že tohle si mohl dovolit jen majetnější, stálo to rovnou 6 krejcarů. Naštěstí pro ty, co chodili denně, existovaly i jakési verze „lítačky“. Fungovaly jednoduše – za deset krejcarů jste dostali jedenáct kovových známek, takže jeden přechod byl vlastně gratis jako bonus.
Zajímavostí je, že i pražští kapsáři, ta největší cháska z podsvětí, měli svou hrdost a cechovní pravidla – a výběrčí daní neměli rádi úplně stejně jako běžní občané. Traduje se proto, že když někoho kompletně vybílili, nechali mu v kapse aspoň ten jeden krejcar. Ne snad, že by to byli takoví dobráci, ale nechtěli, aby jejich oběť musela přes řeku plavat nebo se prosit u mýtnice. Přece jen – před výběrčími by se neměl krčit nikdo, že ano!
Peklo s dýmkou: Jak dělníci mučili výběrčí
Práce mýtného zřízence ale rozhodně nebyla žádný med – spíš šlo o pořádnou řeholi. Představte si, že tam stojíte od nevidím do nevidím, v dešti, vánici nebo na slunečním úpalu, a lidi na vás koukají jako na vrahy, co je chtějí oškubat (a co na tom, že jen opravovali pro vyšší autoritu). Největší pifku na ně měli kluci ze smíchovské Ringhofferky.
Ti si s oblibou vymýšleli různé skopičiny, aby výběrčím osladili život. Jejich nejoblíbenější kousek? Nahřáli si měďáky v hlavičkách svých dýmek tak, až skoro svítily, a pak je s naprosto nevinným výrazem sypali těm chudákům do dlaní. Výběrčí pak museli s penězi doslova žonglovat, aby si nespálili prsty na uhel, zatímco se jim celá ulice pošklebovala. Auvajs, což?
Lidová tvořivost nezaostávala ani v přezdívkách. Říkalo se jim „datlové“, protože pořád tak nějak divně klofali prsty do misek s drobnými. Na Palackého mostě jim zase kvůli nedalekému sousoší od Myslbeka přišili jméno „lumíři“. Zkrátka a dobře – byla to nevděčná práce, za kterou je málokdo politoval, i když jen plnili příkazy z radnice. Inu, některé věci se prostě nemění.
Konec mýtného přišel až po první světové
Definitivní utrum placení na mostech přišlo až v roce 1925, protože s tím, jak se Praha rozrůstala a začala fungovat doprava, už bylo neúnosné, aby se všude tvořily špunty kvůli pár haléřům. Mýtnice osiřely, ale když se pozorně podíváte, najdete jejich stopy dodnes. Třeba na Mostě Legií u Národního divadla stojí čtyři krásně opravené mýtní domky a na Čechově mostě zase slouží jako takové sokly pro sochy Viktorií. Protože proč je bourat, když mohly ještě posloužit?
Zdroje info: Autorský text
https://www.idnes.cz/technet/pred-100-lety/pred-100-lety-mosty-mytne-praha.A250124_113247_pred-100-lety_vov
https://www.prahakrizemkrazem.cz/mosty-a-mytne/
Kniha o staré Praze 1998, Jiří Horák, Mladá fronta
