Článek
Určitě už jste o tom taky slyšely. Těhotné by s kočkami vůbec neměly přijít do styku, protože mohou přenášet toxoplazmózu. Čas od času se někde takový poplašný článek objeví. A když je to na nějakém velkém médiu, hned to ví všichni. A nezbavíte se toho.
Hlásili to v televizi, tak to bude pravda
„K Tereze nechoď, ta její kočka chodí ven…“ Tahle věta, kterou pronesla moje tchyně, mě měla varovat, že se děje něco velkého. Nějaká televize o tom totiž zrovna měla reportáž (myslím, že to byla TV Nova, ale ruku do ohně bych za to nedala) a vypadalo to, že se moje okolí zbláznilo.
„Sakra, já nejsem nemocná, jenom těhotná,“ brečela jsem si v duchu, když na mě kamarádka syčela, že do té kočičí kavárny se mnou rozhodně nepůjde, protože mě nechce podporovat v téhle „bláznivině“. A zase ty řeči o toxoplazmóze. Ach jo. Byla to tatáž, co mi předtím na oslavě vyrvala z rukou talíř s hermelínem kvůli listerii. Jako nevím, opatrnost by asi měla být na místě, ale tohle?
Našla jsem kotě
A pak jsem provedla něco příšerného. Strašného a odsouzeníhodného. Ohrozila jsem totiž svoje miminko, jak mi moje okolí dalo jasně na srozuměnou. A proč? Protože jsem si domů přitáhla zablešenou potvoru – rozumějte, kotě od popelnice. Takový nerozum. Šílenství. Katastrofa!
Co na tom, že veterinář potvrdil, že je zdravé, jenom se zánětem v očičkách a hladové (obojí se během horního týdne dalo do pucu, mimochodem). Moje kočinda Mína se rázem stala nepřítelem poloviny rodiny. Ta druhá, včetně mého manžela, byla naštěstí docela rozumná. Ale nechtějte vědět, co vyváděla tchyně. Dokonce domů napochodovala s přepravkou, že nás té „ďábelské bestie“ zbaví. Naštěstí se Mína schovala a já ječela tak, že jsem se jí (tedy tchyně, aby bylo jasno) naopak na pár týdnů zbavila já.
No a tak jsme spolu žili. Já se z druhého měsíce gravidity přehoupla do šestého a Mína nám pěkně poporostla. A právě tehdy to začalo. I když byla ještě kotě, měla v sobě totiž už nějaký ten mateřský instinkt. A spolehlivě poznala, když se prcek začal vrtět. A že to uměl. Později kopal i docela bolestivě – hlavně do podžebří. Ale Mína to poznala. Jakmile jsem si sedla, protože už jsem toho měla plné zuby, byla tu. Lehla si mi na břicho a začala vrnět. Kupodivu nechtěla hladit – spíš to vypadalo, že se prostě soustředila na něco jiného. A hádejte co? Prcek se do pár minut zklidnil. Kdo měl divoké mimčo, ten ví, jaká úleva to je. Zvlášť když se v noci chcete vyspat. Znáte to – přestanete houpat, posadíte se a mrňous se ozve. Ale já to díky Míně skoro neznala.
Neocenitelná pomocnice v šestinedělí
A pak přišla další fáze našeho velkého rodinného seznamování – příchod čtvrtého člena rodiny domů. Ono tak nějak není úplně myslitelné, že byste od sebe číču a jejího nového člena rodiny udrželi oddělené. A tak se i Mína přišla seznámit. A kupodivu vypadala, že se jí to nové uřvané cosi docela zamlouvá (a já přitom čekala, že po první „uááá“ skončí někde pod skříní a zůstane tam).
Jenže to bylo ještě lepší, než jsem doufala. Mína byla sice natolik chytrá, aby se od mávajících ruček nejmenšího člena rodiny držela dál, ale to neznamenalo, že o něj nechtěla pečovat. Naopak. Vždycky, když se dítko rozbrečelo, přišla. A začala vrnět. A pokud bylo splněno vše potřebné (chápete – nakrmeno, přebaleno a pochováno), mělo její vrnění vskutku zázračné účinky. Do pěti minut ukolébalo mrňouse ke spánku.
Když jsem tohle vyprávěla svým kamarádkám, zelenaly závistí. Bez legrace. Měla jsem tak nejlepší pomocnici v šestinedělí, jakou jsem si mohla přát.
Zdroj: vlastní příběh
