Článek
Milovali ho faraoni, zakazovali ho mniši a zbožňovala ho milenka francouzského panovníka. Když se řekne luxus, v říši zeleniny se mu žádná jiná plodina nevyrovná (ne, lanýže vážně nejsou zelenina).
Milovali jej již staří Egypťané
Historie chřestu je dlouhá, sahá až do starého Egypta, tedy do doby asi 3000 let před naším letopočtem. Odtud také pochází první doložená zmínka o chřestu, a to na fresce, která se nachází v pyramidě v Sakkaře a zobrazuje obětování plodin bohům, mezi jiným i převázaným svazečkem chřestu. Jiná malba v této pyramidě ukazuje bělený chřest – bílé výhonky se světle zelenými šupinkami listů. Takže žádný moderní vynález – faraoni to měli dávno zmáknuté.
Řekové a Římané jej považovali i za lék
V antickém Řecku a Římě byl chřest považován za lahůdku, ale i za lék a afrodiziakum. V sezóně jej konzumovali čerstvý a na zimu jej sušili. Římský císař Augustus dokonce založil tzv. chřestovou flotilu, která jej dovážela. Když chtěl vyjádřit, že něco má být provedeno rychle, údajně říkával: „Rychleji než uvařit chřest!“
Z antiky také pochází první doložený recept na vaření chřestu. Zmiňuje se o něm i řecký lékař Galén ve své knize jako o léčivé rostlině. Chřest v antice znali i Syřané a Španělé. Po pádu Římské říše upadl na čas v zapomnění.
Pěstování v klášterech (jen pro muže)
Temný středověk byl zároveň světlým začátkem pro pěstování chřestu. Do Francie se dostal z Byzantské říše v druhé polovině 15. století a začal se pěstovat nejprve v klášterech k léčebným účelům. Ale pozor, pouze v klášterech mužských, v ženských byl zakázaný, aby v ženách nevzbuzoval touhy. Inu, kdo někdy viděl chřestový výhonek, možná chápe, proč se k němu stavěli s podezřením.
Když jej objevil král Ludvík XIV., nechal vystavět několik skleníků pro jeho pěstování. Jenže pořád se okolo něj drželo to mnišské tabu. Naštěstí mu na popularitě brzy dodala hlavně Madame de Pompadour, která jej předkládala na svých hostinách jako „špičky lásky“ – a prý jím krmila své milence. Jak říkala: „Kdo jí chřest, ten má elán.“
Madame de Pompadour
A jak to bylo dál? Do Anglie a Německa se chřest rozšířil v polovině 16. století a do Ameriky se dostal až kolem roku 1850.
V průběhu 19. století se pak začala rozvíjet plnohodnotná průmyslová produkce chřestu. Zemědělci začali pěstovat chřest na větších polích a výroba se stala více komerční. Chřest byl také konzervován a prodáván v plechovkách, což umožnilo jeho distribuci na širším trhu.
Z Moravy na císařský stůl
V rakouské monarchii se začal chřest pěstovat v 18. století, a to i v Ivančicích u Brna, odkud se dovážel na císařský dvůr. Na jižní Moravě do té doby rostl chřest planě, zřejmě jako pozůstatek po římských vojácích, kteří zde měli ve 2. století pevnost. V Ivančicích se už nyní chřest pěstuje jen sporadicky, ale dodnes to připomínají Slavnosti chřestu. Ten ale převážně pochází z Mělnicka, kde je v současné době jediná farma v Česku pěstující chřest ve velkém.
Nepřipadá vám trochu nemravný?
Asparagus, špargl, hromový kořen či vrabčí tráva
Název českého slova chřest se odvozuje od výrazu chřastnutí (hromu), před kterým měl chránit. Proto se mu také říká hromový kořen. Za Rakouska-Uherska se začal používat název špargl, což je zkomolenina z německého Spargel – výhonek, ratolest. Ve většině cizích zemí se název chřestu odvozuje od latinského slova asparagus (z řeckého asparagos). To má původ ve staroíránském slově sparega – výhonek, prut. Lidové označení bývalo sparrow grass – vrabčí tráva. No uznejte, které jiné jídlo má tolik jmen a tak pestrou pověst?
Dnes je chřest oblíbenou zeleninou po celém světě. Pěstuje se ve velkém množství zemí, včetně Spojených států, Číny, Mexika, Peru a Německa. Je dostupný ve dvou variantách – zelené a bílé. A kdo ví, možná by i dnešní gurmáni souhlasili s Ludvíkem XIV., který měl říkat:
„Když se na stole objeví chřest, i bohyně jídla se zastaví v úžasu.“
Zdroj: Autorský text
Netradiční zelenina a ovoce, Matthew Biggs, Esence, 2019
