Štáb Václava Vorlíčka vymyslel neuvěřitelné podvodní triky. Pak někdo zapomněl namočit herci košili

Barrandovské ateliéry. Kameraman Vladimír Novotný stojí před problémem, který by dnes nejspíš snadno vyřešil počítač: jak přesvědčit diváka, že se dívá pod vodní hladinu, aniž by herci skutečně potápěli hlavy do jezera. Řešení, které s režisérem Vorlíčkem vymysleli, bylo geniálně prosté, a přitom tak pracné, že jeho výsledek o půlstoletí později kazí jediný suchý detail na Hanzlíkově košili.

Princip fungoval takto: před objektiv kamery umístili akvárium o rozměrech zhruba metr na metr a hloubce asi deset centimetrů, vešlo se do něj něco přes sto litrů vody. Herci stáli za ním, ale na plátně vypadali, jako by byli ponořeni. Členové štábu čeřili vodu v akváriu rukama a na tvářích herců se díky lomu světla objevil přirozený podvodní efekt. Žádný počítač, žádná postprodukce. Jen sklo, voda a přesné nasvícení.

Jenže běžná voda z kohoutku pod studiovými lampami rychle šedla. Štáb proto sháněl destilovanou, která zůstávala průzračná. Mělo to ale bohužel vedlejší efekt: rybičky, které tvůrci původně chtěli vpustit do akvária pro větší realističnost, v destilované vodě nepřežily. Vedle akvária pak stál ještě bazén s přepadem, v němž se natáčela scéna na schodišti zaplaveného sklepa.

K tomu přidejte zrcadlové triky pro průchody umyvadlem a proměny herců v ryby, a máte výrobu, která svou vynalézavostí překonávala rozpočtové limity tehdejšího Barrandova.

Když se podíváme za hranice, zjistíme, že analogové podvodní natáčení bylo všude extrémně nákladné. Americký The Deep z roku 1977 stavěl milionový podvodní set, vyvíjel speciální kamery a produkce absolvovala tisíce ponorů. Německý Das Boot pracoval s obřími vodními tanky a modely ponorek. Vorlíček s Novotným dosáhli srovnatelně přesvědčivé iluze za zlomek těchto prostředků. Akvárium, pár párů rukou a destilovaná voda, to byl celý jejich „speciální efekt“. A fungoval.

Natáčení navíc nebylo jen technicky náročné, ale i časově. Produkci o celý rok zdržela nemoc tří hlavních tvůrců. Podle vzpomínek scenáristy Petra Markova šlo o závažný výpadek, který posunul dokončení filmu až do roku 1974, s celostátní premiérou 14. března 1975.

A právě tady vstupuje na scénu ta banální chyba. V sekvenci kolem 17. minuty filmu, kdy je doktor Mráček „utápěn“, je Jaromír Hanzlík v jednom záběru viditelně promočený. V bezprostředně navazujícím střihu má košili nápadně suchou. Ve scéně, která je celá postavená na vodě. Ve filmu, kde štáb měsíce ladil optiku hladiny přes akvárium.

Kdo za to může? Přímý viník dohledatelný není. V analogové éře hlídala návaznost kostýmů a rekvizit takzvaná skriptka; u tohoto filmu je ve štábových údajích Filmového přehledu uvedena Olga Hrčková na pozici skriptu a klapky. Finální kontrolu pak měl ve střižně střihač Miroslav Hájek. Ovšem bez okamžitého video přehrání, které je dnes samozřejmostí, se podobné přehlédnutí mohlo snadno ztratit mezi desítkami jiných technicky složitých záběrů. A svalit to na Hanzlíka samotného by také nebylo fér, protože herec se v tu chvíli soustředil na hereckou akci, ne na stav své košile.

Zajímavé je, že k tomuto filmu se váže zhruba tucet dalších komunitně zaznamenaných chyb. Třeba stín mikrofonu na zdi při setkání Mráčka s Janou. Ikonická je také kabelka, která se přesouvá z věšáku na židli. A třešničkou na dortu je pak chybné křestní jméno střihače v úvodních titulcích (jako by to tušil, chudák). Podobné přešlapy ostatně mají i jiné české klasiky:

Suchá košile z Mráčka ale vyčnívá. Ne proto, že by byla nejlépe viditelná, ale proto, že narušuje právě tu část filmu, do které štáb investoval nejvíc vynalézavosti. Mokro je v téhle scéně základní logika obrazu, a zrovna tam kostým selže.

Zdroj: Autorský text

https://www.filmovyprehled.cz/cs/film/397028/jak-utopit-dr-mracka

https://catalog.afi.com/Film/55885-THE-DEEP

Kniha filmu, John Farndon, Louis Baxter, Damon Wise, Kieran Grant, Universum, 2023

České nebe filmové, XYZ, 2018, Pavel Taussig