Článek
O extrémně hodných dětech slyšel asi každý. Jsou to takové ty děti, které v noci skoro nepláčou, ukázkově se kojí podle potřeby a když povyrostou, zásadně zůstávají sedět tam, kam jste je odložili. Hrají si jen s jednou hračkou apod. Problém nastává, když takto hodné dítě začnete považovat za normu a podle něj porovnáváte všechny ostatní.
Petřík není nijak zlobivý, tchyně si myslí opak
S kamarádkou Veronikou chodíme na kávu poměrně pravidelně. Máme geniální kavárnu s dětským koutkem řešeným tak, že ho od zbytku prostoru odděluje nízká zábrana, takže neposedné děti nepobíhají všude možně. Samozřejmě se výjimky najdou, ale je jich málo.
Ale zpět k věci – s Verčou si vždycky tak hodinku posedíme, probereme vše potřebné, mezitím utíráme zapatlané dětské pusinky a modlíme se, ať jde zrovna tenhle krém z toho báječného dortíku dobře vyprat z kalhot. Neřekla bych, že máme zlobivé děti, spíš takové živé – o všechno se zajímají. Ale zatímco v mé rodině je můj nejmladší potomek označován jako „šikovný, chytrý, zvídavý a z něj něco určitě bude,“ Verčin Petřík je „grázlík, lump, děsně nevychovaný spratek a určitě minimálně budoucí vrah.“ Ano, tak o něm mluví jeho vlastní babička – Petříkova tchyně. Tak nevím, já si stěžovala, jak je moje tchýně lakomá, ale tohle už mi přijde opravdu jako vyšší level.
Musím se mu pořád věnovat
Petřík totiž vážně není to dítě, které „kde posadíte, tam ho najdete.“ Naopak – chvíli neposedí, pořád by dělal něco nového a něco zajímavého objevoval. Jako dvouleťák spí „po o“ tak maximálně půl hoďky, a i když večer zamíří do postýlky v sedm, ráno už je v pět zase na nohou.
V dětské ohrádce, kam ho tchyně na návštěvě zavírá, dlouho nevydrží. A když běhá jen tak po bytě, nedá ničemu pokoj. Momentálně rád otevírá šuplíky a vyhrabává jejich obsah. Verča to ví, a tak mu vyhradila dva „hrabací“ a na zbytek dala zámečky. Prý jí to nestojí za ty nervy. Stejně tak vše křehké nebo potenciálně rozbitné přemístila na horní poličky – což tchyně neudělala a pár konfliktů už kvůli tomu také vzniklo. Ale hrát si s ním nebude, aby ho zabavila.
A má rád i věci na stole. K Verčině smůle má tchyně nízký konferenční stolek a neustálou potřebu si vařit horkého turka, kterého klidně postaví na kraj. Jestli tohle nesmrdí průšvihem, tak už nic. „Na hlídání“ proto Petříka dávat odmítá, i když tchyně se o to hodně zasazuje s tím, „že ona by ho určitě vychovala a i to spaní by se naučil.“ A o procházkách je taky škoda mluvit. Petřík musí být vždy čistý, na hřišti nesmí ani na pískoviště a nedej bože, kdyby si chtěl trochu v holínkách pohrát v kaluži. Tak já nevím – přijde to nenormální jenom mně?
