Článek
A táta? Ten se stáhl do sebe. Uběhlo několik let, a nakonec udělali ještě jedno rozhodnutí – chtějí ještě jedno dítě. A hlavně, jak mi později sama máma přiznala, „ať je to holčička, aby se o něj jednou postarala“. Hezké, že?
A tak jsem se narodila já
Někdy si říkám, že jsem na svět nepřišla úplně jako dítě, ale spíš jako plán. Úkol. Rezervní jistota pro nejisté časy. To nejsou opravdu dobré vyhlídky, uznejte.
Bratra mám ráda. Opravdu. Ale od malička jsem slyšela věty jako:
„Buď hodná, on to neumí.“
„Musíš na něj dávat pozor.“
„On bez tebe nic nezvládne.“
Postupně se tyhle věty staly něčím, co jsem začala považovat za svoje poslání… a zároveň okovy. Štvalo mě to, ale brala jsem to prostě tak, že každý se nějak narodíme a já se prostě narodila takhle.
A pak jsem vyrostla. Potkala jsem kluka, co se mnou dokázal mluvit jinak než ostatní, kluka, který mě neviděl jako opatrovnici, ale jako člověka. A já jsem poprvé cítila, že bych mohla mít vlastní život. Odvázala jsem se. Maličko. Už jsem netrávila celé dny zavřená doma, ale čas od času mě někdo vzal třeba do kina nebo na hranolky. Já vím, že vám to asi přijde legrační, ale já to vážně neznala. Pokud jsme někam jeli se školou, nebyla jsem tam – a to mi to ještě ne pokaždé vyšlo, protože peněz jsme doma taky neměli nazbyt. Pamatuju se, že kvůli tomu máma dost vyváděla, ale táta jí řekl, ať mě nechá, že si mám ještě něco užít, dokud to jde.
A já byla ráda. A pak přišel trest – nebo odměna? To zatím nejsem schopná říct. Ale byl tam. Dvě čárky. Nebyla to nehoda. Nebyla to chyba – my jsme si vážně dávali pozor. A přítel měl radost. A já vlastně taky. Ze začátku. Pro mě to byla naděje. Hřejivý pocit, že může existovat svět, kde nejsem jen „něčí starost“, ale někdo, kdo má právo tvořit svůj vlastní příběh.
Jenže doma vypukla pohroma
Máma zbledla, táta se rozkřičel.
„Jak si to představuješ? Ty přece nemůžeš mít děti!“
„Co bratr? Kdo se o něj postará?“
„Ty sis vybrala? V žádném případě, zítra půjdeš na potrat!“
Seděla jsem tam, jako bych byla malá holka, kterou přistihli, že rozbila vázu. Ale byla jsem dospělá žena. A uvnitř mě rostl nový život. Moje dítě. Ne jejich chyba. Ne jejich plán. Ale moje rozhodnutí. Nakonec jsem se rozbrečela a utekla. Bez věcí, bez ničeho – jen tak. Za přítelem.
Ta slova bolela.
A bolí pořád.
Rodiče se mnou okamžitě utnuli veškerý kontakt. Nezajímala je svatba, nezajímá je jejich vnučka. Ale víte, co je na tom všem nejhorší? Že jsem na chvilku začala přemýšlet o tom, jestli nemají pravdu. Jestli dítě, které čekám, není přítěž, která způsobí potíže hned třem lidem. Naštěstí mi to došlo včas.
Já nejsem povinnost.
Nejsem pojistka.
Nejsem nástroj, který má jednou převzít péči o bratra, protože si to někdo vysnil dřív, než jsem se narodila.
Jsem člověk. A moje dítě taky. Tchánovci to naštěstí chápou. Jsou báječní. Společně bydlíme v jejich domku a věřte mi nebo ne, všechno už pár let perfektně klape. Říkají o mně, že jsem nenáročná – vždycky s láskou – a někdy mě tu náročnost učí. Učí mě stát si za svým, dělat svá vlastní rozhodnutí a nedat se semlít okolnostmi. A za to jsem jim opravdu vděčná.
Autorský text podle příběhu blízké osoby
