Článek
Bazilika svatého Štěpána stojí pár minut chůze od Dunaje, mezi kavárnami a obchody se suvenýry. Uvnitř, v neogotickém relikviáři s pozlaceným kaplovým tvarem, je skleněný válec. A v něm tmavá, scvrklá lidská ruka. Podle církevní tradice patří svatému Štěpánu I., prvnímu uherskému králi, zakladateli státu a patronu Maďarska. Říká se jí Szent Jobb, Svatá pravice, a pro Maďary je zároveň náboženskou relikvií, národním symbolem i turistickou atrakcí.
Kdo byl muž, jehož ruka přežila staletí
Štěpán I. se narodil kolem roku 975 jako Vajk, syn uherského velkoknížete Gejzy. Pokřtěn byl ještě za otcova života, korunován na Štědrý den roku 1000 (nebo možná 1. ledna 1001, prameny se rozcházejí) a dalších čtyřicet let budoval z kmenového svazu křesťanské království. Zemřel 15. srpna 1038. O pětačtyřicet let později, roku 1083, ho papež Řehoř VII. kanonizoval.
Podle oficiálního webu baziliky bylo Štěpánovo tělo po smrti balzamováno a mumifikováno. Při otevření hrobu v roce kanonizace prý byla pravice nalezena v neporušeném stavu, a právě tento moment tradice považuje za zázrak, který odstartoval samostatný kult ruky. Od té chvíle se pravice oddělila od ostatního těla a začala žít vlastním příběhem.
Szent Jobb
Tisíc let na cestách
Příběh Svaté pravice je příběhem neustálého stěhování. Z Biharu, kde byla podle tradice původně uložena, putovala přes různá uherská města. V určitém bodě se dostala až do Dubrovníku; některé zdroje to spojují s osmanskou expanzí v 16. století, jiné s dřívějšími nepokoji. Přesná chronologie se v dostupných pramenech liší a bezpečně doložit konkrétní důvod přesunu zrovna do jadranského přístavu je obtížné.
Co už doložené je: v 18. století relikvii získala zpět Marie Terezie a nechala ji převézt do Vídně, odkud se později vrátila do Budína. Dnešní neogotický relikviář navrhl vídeňský zlatník József Lippert roku 1862. Dvojitá konstrukce, vnější pozlacená schrána a vnitřní skleněný válec, chrání ostatek dodnes.
Od roku 2018 už relikvie není ukrytá v boční kapli. Bazilika ji přesunula přímo do hlavního prostoru kostela, takže ji může spatřit každý návštěvník, ať už přišel z jakéhokoli důvodu.
Svatost, nebo senzace?
Pro sekulárního turistu může pohled na vysušenou lidskou ruku za sklem působit znepokojivě. Katolická církev to ale vidí jinak. Vatikánská instrukce z roku 2017 o relikviích v církvi výslovně upravuje pravidla veřejného vystavení ostatků světců: vyžaduje církevní potvrzení autenticity, důstojné uchovávání a zakazuje jakékoli komerční nebo profánní nakládání.
Relikvie přitom nejsou okrajovou kuriozitou. Jak připomíná Britannica, ostatky mučedníků a světců byly ve středověku chápány jako fyzické body kontaktu mezi zemí a nebem. Kostely na nich stavěly prestiž, města díky nim přitahovala poutníky. A ano, středověk přinesl i vlnu padělků, sporů o původ a pochybných obchodů s kostmi. Právě proto dnes Vatikán trvá na dokumentaci, pečetích a uzavřených schránách.
U Svaté pravice stojí za zmínku jedno: ve veřejně dostupných oficiálních materiálech se nepodařilo dohledat moderní forenzní či DNA analýzu, která by laboratorně potvrdila, že ruka skutečně patří Štěpánu I. Identifikace stojí na dlouhé církevní a kultovní kontinuitě, ne na novodobém vědeckém testu. To neznamená, že je relikvie falešná; znamená to, že „církevně uznávaná relikvie“ a „forenzně prokázaná identita“ jsou dvě různé kategorie jistoty.
Český protějšek za sklem nemá
Nabízí se srovnání s domácími relikviemi. V katedrále svatého Víta je v chrámovém pokladu uložena lebka svatého Vojtěcha, lebka svatého Václava se veřejnosti ukazuje jen výjimečně, naposledy doloženě při výstavě korunovačních klenotů v roce 2023. Běžný turista v Praze projde Svatováclavskou kaplí, uvidí hrob, ale mumifikovanou část těla za sklem ne.
Budapešť je v tomhle přímočařejší. Svatá pravice je přístupná denně, stačí vstoupit do baziliky. A jednou ročně, 20. srpna, na den maďarské státnosti, ji kněží vynášejí ven a nesou v procesí ulicemi. Tisíciletá ruka mrtvého krále jako živý symbol národa. Fascinující, což? A možná i trochu morbidní, ale proti gustu…
