Článek
Ano, je to tak. Možná vás to překvapí, ale Brusel tentokrát prsty v ničem nemá (i když se na něj jinak svádí skoro cokoliv). Paradoxně za tím stojí český politik, který byl dlouhá léta známý právě tím, že se k ekologickým regulacím stavěl s krajní nedůvěrou – Václav Klaus.
Jak to celé začalo? Nenápadně
Kořeny zákazu sahají víc než deset let zpátky. Vysledovat se dají konkrétně do roku 2011, kdy tehdejší vláda premiéra Petra Nečase předložila návrh nového zákona o ochraně ovzduší. Jeho cíl byl bohulibý, snažil se totiž omezit znečištění, za kterým podle jejích názorů stály právě staré otopné systémy.
Zákon měl postupně přinutit domácnosti k výměně zastaralých topidel za ekologičtější varianty, což mělo mít v konečném důsledku za následek i lepší kvalitu vzduchu. Tehdy ale nikoho nenapadlo, že o třináct let později se z něj stane politická rozbuška a zdroj frustrace pro tisíce lidí, kteří se topení uhlím nebo dřevem prostě nechtějí nebo z nejrůznějších důvodů nemohou vzdát (mimochodem, ještě letos je podle průzkumů v ČR stále aktivních okolo 100 000 starých kotlů, které nesplňují předpisy, což o něčem svědčí).
Hladké schválení, pak ale přišel první odpor
Návrh zákona hladce prošel Poslaneckou sněmovnou už 10. února 2012. Vše tehdy podpořila většina poslanců, protože téma čistého ovzduší nikdo nechtěl zpochybňovat. Teprve v Senátu se objevily první výhrady – senátoři tehdy některé body vraceli zpět k projednání. Nakonec však i tady tuto „bohulibou“ činnost zodpovědní lidé schválili. Zajímavostí je, že Komunistická strana, která zpočátku hlasovala pro, později otočila a návrh už nepodpořila. Nicméně to ničemu nepomohlo.
A pak přišlo překvapení: Klaus řekl ano
Posledním, kdo mohl zákon zastavit, byl prezident Václav Klaus – mnozí lidé na něj v tomto ohledu spoléhali. Ale právě tady přichází ten paradox. Klaus, který se nikdy netajil svým odporem vůči ekologickým iniciativám a „zelené politice“ (stačí vzpomenout na jeho knihy Modrá, nikoli zelená planeta nebo Zničí nás klima, nebo boj s klimatem?), zákon o ochraně ovzduší nakonec podepsal.
A právě tím otevřel cestu k dnešnímu zákazu starých kotlů, který se po několikaletém přechodném období stal realitou (a to byl ještě jednou odložen, aby měli lidé čas se na něj dostatečně připravit – ale evidentně to příliš nepomohlo). A tak zatímco mnozí dodnes nadávají na EU, musíme si chtě nechtě přiznat, že celé rozhodnutí vzešlo z českého parlamentu a bylo stvrzeno českým prezidentem – a to bez jakéhokoli zásahu Bruselu.
Dnes se sice ukazuje, že celý tenhle bohulibý záměr měl rozhodně své opodstatnění – staré kotle totiž opravdu vypouštěly obrovské množství prachu a škodlivin, ale když řekneme A, musíme říct i B. Výměna otopného systému nebývá úplně levná a i když stát sliboval různé formy podpory, vše neběželo vždycky úplně hladce. Dotace na nové zdroje tepla byly složité, úřední procesy nekonečné a ceny nových kotlů vystřelily prudce nahoru (a říká se, že právě kvůli dotacím). Obviňovat z toho však můžeme jen a jen sebe. Tak to prostě je.
Zdroj informací: Autorský text
