Článek
Buď stát začne vypouštět dolní nádrž Novomlýnských nádrží, nebo to symbolicky udělají aktivisté sami. Prostě nadzvednou stavidla před zraky kamer a tisíců příznivců. A aby na jihomoravskou hráz přijelo co nejvíc lidí, pracovali organizátoři podle dobových vzpomínek i s hudebními lákadly a příslibem folkových koncertů. Jenže 24. února 1991, když se dav na hrázi sešel, zjistil, že ministr životního prostředí Ivan Dejmal nařídil odpouštění už 22. února. Velké gesto ztratilo pointu dřív, než začalo. A to nebylo všechno.
Stodenní ultimátum a den D
Po listopadu 1989 se otevřel prostor pro kritiku vodních děl budovaných za normalizace. Novomlýnské nádrže na řece Dyji, tři přehrady, které v sedmdesátých a osmdesátých letech pohřbily jedny z nejcennějších lužních lesů ve střední Evropě, se staly symbolem ekologického vandalství. Vlašín a jeho spolupracovníci v listopadu 1990 vyhlásili vládě ultimátum: sto dní na zahájení obnovy lužní krajiny, jinak přijde přímá akce.
Mobilizace byla masivní. Organizátoři cílili na tisíce účastníků z celého Československa a podle pamětnických svědectví lákali i na vystoupení známých folkových písničkářů. Měli se objevit například Merta, Nohavica či Voňková.
Část pamětníků ale dodnes tvrdí, že avizovaní interpreti o své účasti ani nevěděli, natož aby se tam ukázali. A když se po nich účastníci akce sháněli, odpovídali jim lidé z hnutí DUHA vždy stejně: „Kdybych to neřekli, tolik lidí bychom sem nedostali.“ Mimochodem, trik zabral podle dobových svědectví asi na 5 000 lidí. O jejich „nadšení pro ekologickou věc“ ovšem lze s úspěchem pochybovat.
Voda už tekla, ale nikdo nevyhrál
A ani ta ekologická stránka věci se moc nepovedla. Klíčový zvrat totiž nastal už dva dny před akcí. Nový ministr životního prostředí Dejmal vydal 22. února 1991 pokyn k odpouštění dolní nádrže. Když se tedy 24. února dav shromáždil na hrázi, voda už odtékala. Symbolické nadzvednutí stavidel, jádro celého happeningu, ztratilo smysl. Aktivisté přijeli vypouštět nádrž, kterou stát začal vypouštět sám.
Tři dny před akcí se novým ministrem životního prostředí stal Ivan Dejmal, mnohokrát zavřený disident, který si nebral servítky. Tehdy se rozhodl přehradu začít vypouštět. Takže když jsme přijeli, voda tekla plným proudem.
Jenže „začal“ neznamená „vypustil“. Šlo pouze o snížení hladiny na technicky dosažitelnou mez, nikoli o úplné odstranění vodního díla, jak požadovali organizátoři. A atmosféra na místě tak byla všechno, jen ne slavnostní. Podle Vlašínovy výpovědi pro Paměť národa stálo na hrázi přes tisíc odpůrců, místních rybářů, obyvatel Pasohlávek a okolních obcí, pro které nádrž znamenala rekreaci, vodu a protipovodňovou ochranu. Docházelo k ostrým slovním potyčkám, pár lidí prý málem skončilo ve vodě.
Přijeli nás podpořit i naši kolegové z Itálie. V bundách s logem Akce Špunt si chtěli dát pivo v hospodě, což byla bašta místních rybářů. Nejenže si pivo nedali, ale dostali od rybářů nakládačku.
Proč místní nechtěli „svou“ nádrž ztratit
Pro obyvatele jižní Moravy představovaly Novomlýnské nádrže v roce 1991 už dvacetiletou realitu. Děti se v nich učily plavat, rybáři je zarybňovali, obce kolem nich stavěly penziony. Příjezd mladých ekologů z Prahy a Brna, kteří chtěli tuto realitu zrušit ve jménu meandrů a lužních lesů, vnímali jako provokaci. Ekologové nepřijeli do hodnotově prázdného prostoru, přijeli do krajiny, kde si lidé na přehradu zvykli a kde ji považovali za svou.
Tento střet nebyl jen emocionální. Měl i racionální jádro: úplné vypuštění dolní nádrže by podle vodohospodářů ohrozilo protipovodňovou ochranu Břeclavi a dalších obcí. Mimochodem, stejný argument používá Ministerstvo zemědělství dodnes.
Výhra, která se rozplynula
Krátkodobě akce Špunt fungovala. Mediální ohlas byl obrovský, politický tlak reálný. V únoru 1993 ministerstvo životního prostředí schválilo koncepci snížení hladiny střední i dolní nádrže. Provozní snížení v devadesátých letech mělo podle České společnosti ornitologické pozitivní efekt na biodiverzitu, vrátily se některé druhy ptáků, obnažené břehy začaly zarůstat.
Pak přišel rok 2000 a hladina šla zase nahoru. Ekologický zisk z devadesátých let se smrskl. Vlašín to s odstupem hodnotí jednoznačně: kauza Nových Mlýnů je podle něj „totálně prohraná“. Současně ale stále tvrdí, že po vypuštění by se lužní les mohl vrátit.
Spor, který nikdy neskončil
Kdo by čekal, že se příběh uzavřel někdy na přelomu tisíciletí, mýlí se. Ještě v červnu 2025 Krajský soud v Brně zrušil rozhodnutí Ministerstva zemědělství o navýšení hladiny dolní nádrže o 35 centimetrů. Spolek Děti Země slavil, ministerstvo se bránilo. V červenci 2026 MZe veřejně hájilo opačný postup: víc vody v nádrži znamená víc zásob i víc ochrany před povodněmi.
Dnešní bitva se ale vede jinak než v roce 1991. Žádné happeningy na hrázi, žádné folkové koncerty. Místo toho správní řízení, soudní žaloby, odborná stanoviska ornitologů a veřejné vycházky k vodě organizované Domem přírody Pálavy.
Ale ať tak nebo tak, faktem zůstává, že akce Špunt zůstává v dějinách českého environmentalismu paradoxem: jedna z největších ekologických demonstrací své doby, která rozhýbala politiku, získala obrovskou publicitu, a přesto nedokázala vynutit trvalý výsledek.
A také je třeba se ptát, jak moc tehdejší blamáž ovlivnila vnímání ekologů mezi obyčejnými lidmi. Osobně si troufnu říct, že nijak pozitivně to rozhodně nebylo.
Zdroje:
Autorský text, vzpomínky kamaráda – tehdy přímého účastníka akce (jel tam na Nohavicu a dodnes nemůže ekologům přijít na jméno)
