Článek
Vlastně my oba na to nezapomeneme. Tu debatu jsem totiž vedla s mým tehdejším přítelem Měl za to, že když se žena bude chtít fakt ubránit, tak se útočníkovi ubrání. Teda pokud to není nějaký kulturista a ona křehká blondýnka s výškou metr padesát. Tam tedy pak prý chápe, že to asi tak jednoduché nebude.
Chtěli jsme si to vyzkoušet
Tak jsme se rozhodili, že to vyzkoušíme. Měl za to, že já se mu ubráním v pohodě. Varovala jsem ho, že si servítky brát to nebudu. Dobře, dloubání do očí tedy nebude, ale jinak cokoliv. Klidně i rány do koulí. Protože kdyby šlo fakt do tuhého, tak na tohle by určitě došlo. Byl s tím v pohodě. Řekl, že je chlap a něco vydrží.
Tři minuty, jen tři minuty
Tak jsme šli na to. Jasně, chyběl tam ten prvek překvapení, kdy na vás někdo odněkud hupne – ale to bych díky tomu měla být spíš ve výhodě, ne? No, abych řekla pravdu, nebyla jsem. K tomu, by mě strhl na zem, sundal mi kalhoty a dokonal, co potřeboval, mu stačily tři minuty. A to jsem se fakt snažila. Jenže ono moc možností nemáte, když už na té zemi ležíte. Skončili jsme s pár modřinami a on s nějakými škrábanci. To bylo všechno.
Sám byl v šoku, jak jednoduché to je. A já vlastně taky. To jsem si teda fandila víc. Ale k něčemu to přece jen bylo. On přestal s těmi hloupými řečmi a jí si zašla na kurz sebeobrany. I když si stejně nejsem jistá, jestli by mi to až tak pomohlo. I podle lektora jsou totiž situace, kdy je lepší se radši podrobit. To ale neznamená nebránit se. Vysvětlil nám totiž, že násilník si do bezbranné oběti „bouchne“ mnohem víc než do té, které mu pořád klade odpor. Nemáme v tom prý hledat logiku, souvisí o s mužským pocitem nadřazenosti. A vždycky je lepší být „jen“ znásilněná než kompletně dobitá třeba se zlomenou čelistí (nebo něčím ještě horším).
Brr, opravdu nepříjemná zkušenost, a to byla jenom jako. Ale stejně už bych to znovu zažít nechtěla. A jestli má někdo ve vašem okolí taky takovéhle řeči, klidně mu mou zkušenost popište. On kdo to nezažil, ten obvykle neuvěří…
