Článek
Máma vždycky říkala, že člověk by měl pomáhat rodině, dokud to jde. „Jednou se ti to vrátí,“ dodávala, i když jsem nikdy nevěděl, jestli tomu doopravdy věří, nebo se tím jen uklidňuje.
Když se do toho příběhu zamotal můj synovec, zkoušel jsem jí to rozmluvit. „Mami, on tě jen využívá,“ říkal jsem. Ale ona měla pro každého pochopení — zvlášť pro něj. „Víš, není to zlý kluk,“ říkávala. „Jen se mu to nějak všechno zamotalo.“
A zamotalo se mu to pořádně. Dlužil, kde se dalo — kamarádům, nebankovkám, občas i lidem, od kterých by bylo lepší si nic nebrat. Chvíli bydlel u mámy, chvíli někde po ubytovnách, občas u někoho na gauči. Nikdy dlouho na jednom místě. Máma mu prala, vařila, dávala mu sem tam pár stovek, protože „kdo by mu jinak pomohl“. Já jen kroutil hlavou, ale stejně jsem věděl, že by ji nepřesvědčil nikdo. V jejích očích byl pořád ten malý kluk s rozbitým kolenem, ne dospělý chlap, který neví, co se životem.
Pak se jednoho dne, na rodinném obědě, objevil v dobré náladě. Nová bunda, oholený, mluvil klidněji než obvykle. A pak to řekl:
„Už nemám žádné dluhy,“ prohlásil, s hrdostí, která zněla skoro opravdově.
Na chvíli se rozhostilo ticho. Nikdo tomu moc nevěřil, ale všichni chtěli. Máma se usmívala a v očích jí svítilo něco, co už jsem dlouho neviděl — úleva. „Vidíš,“ šeptla mi později, „já věděla, že se z toho dostane.“ Její hlas měl v sobě radost i strach, jako když se člověk bojí věřit, aby se mu to nezhroutilo příliš rychle.
Pár týdnů bylo klid. Všechno se zdálo v pořádku, máma dokonce začala mluvit o tom, že ten kluk se snad konečně sebral.
Až jednou, někdy na jaře, se jí rozbila lednička. Říkala, že si prostě koupí novou, že má našetřeno, jen musí zajít pro ty peníze, co má schované „na horší časy“.
Jenže když otevřela místo, kde je vždycky měla, nebyly tam.
Nejdřív tomu nechtěla věřit. Prohledala zásuvky, skříň, dokonce i tu starou kabelku, kde občas mívá drobné. Ale bylo jasno.
Nikdo u ní v poslední době nebyl. Jen on. Spal tam před pár týdny, prý se mu rozbil telefon a potřeboval si ho nabít.
Když jsem k ní přijel, seděla v kuchyni, hrnek s čajem v ruce, a pořád dokola opakovala, že to přece musí mít nějaké vysvětlení.
Nepotřebovali jsme si nic říkat. Jen jsme se na sebe podívali — a bylo to jasné.
Žádné dluhy. Nová bunda. A prázdné místo ve skříni.
Když se s ním pak potkala, byl klidný, mile se usmíval, ptal se, jak se má babička. A když se zmínila o těch penězích, jen se zatvářil překvapeně, mávl rukou a řekl: „To mě mrzí, ale já o ničem nevím.“
A co s tím? Důkazy žádné, přiznání taky ne. Jen ticho, které mezi nimi zůstalo.
Chvíli jsme dokonce mluvili o tom, jestli má jít na policii. Já říkal, že by měla — aspoň kvůli principu. Ona jen mávla rukou: „A co by z toho bylo? Stejně se to neprokáže. A já ho tam udávat nebudu.“
Nakonec nikam nešla. Na úřad by ji nikdo nedostal. A možná měla pravdu — policie by napsala protokol, ale rodinu by to stejně nespravilo.
Máma ho už k sobě nepozvala, ale nikdy o něm nemluvila zle. Jen jednou řekla:
„Asi je lepší, když mu budu věřit aspoň napůl. Jinak by mě to bolelo moc.“
Od té doby už o „zaplacených dluzích“ nikdo nemluví. Ale když k ní přijdu a vidím, že peníze má teď uložené jinde — v krabičce od čaje, na místě, o kterém se nemluví — vím, že některé věci se sice odpustí, ale nezapomenou.
