Článek
Jmenuju se Aleš, je mi osmatřicet a pracuju jako řidič dodávky. S manželkou Ivetou jsme spolu přes deset let a máme šestiletého syna Pavla. Většinu času bych řekl, že nám to docela funguje. Jenže pak přijde víkend, kdy se všechno změní – ten, kdy k nám dorazí tchyně Dáša.
Dáša je rozvedená a žije sama, takže za námi jezdí často. Někdy i na více víkendů v jednom měsíci. Přijede s úsměvem, s koláčem v ruce a věčnou energií. A já v tu chvíli vím, že mám na pár dní po klidu.
První hodina po jejím příjezdu bývá ještě v pohodě. Dáša si hraje s Pavlíkem, vyptává se, jak se nám daří, a všechno vypadá normálně. Ale jakmile se trochu rozkouká, začnou padat první poznámky.
„Ty máš zase to pivo, Aleši? Já nevím, jak to Iveta vydrží.“
A Iveta se tomu jen zasměje. Ale za chvíli už přitakává. „No jo, mami, já už jsem si zvykla.“
A tím to začne.
Najednou nejsem manžel a táta, ale nešika, který nic neumí a nic nedělá. Dáša se pustí do kuchyně, začne přerovnávat věci, uklízet, komentovat. „Tohle tu takhle necháváš, Iveto? To bych ti za svobodna neřekla.“ Nebo: „Aleši, ty vážně nemůžeš utřít stůl, když už tu sedíš?“
Vždycky mě to zarazí, protože běžně s Ivetou žádný problém nemáme.
V týdnu spolu vycházíme dobře, smějeme se, plánujeme věci, fungujeme jako normální pár. Ale jakmile se objeví tchyně, mám pocit, že se mění všechno – včetně Ivety.
Začne mluvit jinak, používat stejný tón jako její máma. Dělají si ze mě srandu, opravují mě, když něco řeknu. A nejhorší na tom je, že já vím, že to není zlé schválně. Jen to prostě v sobě mají.
Jednou jsem slyšel Dášu říkat: „Víš, Iveto, já bych si tohle od chlapa nenechala líbit.“
A Iveta jen přikývla. Přitom přesně ví, že já doma vařím, že uklízím, že s Pavlíkem dělám úkoly. Ale když máma promluví, všechno se obrátí proti mně.
Zkoušel jsem to řešit, jednou jsem si Ivetu vzal stranou.
Řekl jsem jí: „Víš, že se pokaždé cítím jak blbec, když tady tvoje máma je?“
Odpověděla jen: „Ale prosím tě, vždyť to tak nemyslí. Ty jsi moc háklivý.“
Jenomže to se snadno řekne. Když tě někdo neustále shazuje, i jen mezi řečí, zanechá to stopy.
Pamatuju si, jak Dáša jednou pronesla:
„Iveto, ty jsi si mohla najít i někoho, kdo nebude pořád na cestách. Dítě potřebuje tátu doma.“
A to řekla mně, člověku, který dře, aby rodině nic nechybělo.
Iveta mlčela. A to bolelo víc než ta poznámka samotná.
Když tchyně odjede, všechno se vrátí do normálu.
Iveta je zase stejná – milá, klidná, chápavá. Dokonce se mi omluví, že „máma občas přehání“. Ale po tolika opakováních už člověk ztrácí jistotu. Neví, co je skutečné a co jen přetvářka, aby byl klid.
Nechci, aby to vyznělo, že Dášou pohrdám.
Je to žena, která vychovala dvě děti, umí se postarat o domácnost, a má srdce na pravém místě. Jen prostě neumí držet jazyk za zuby – a co hůř, nevidí, jak rozkládá naši pohodu.
Poslední návštěva mě donutila přemýšlet.
Seděli jsme u stolu, Dáša zase narážela na to, že bych mohl víc pomáhat.
A já si všiml Pavlíka, jak to všechno sleduje. Jak se dívá z jedné na druhou, a pak na mě.
A v tu chvíli mi došlo, že tohle nechci, aby si zapamatoval.
Nechci, aby si jednou myslel, že muž v rodině je ten, kdo musí mlčet, když se na něj všichni sesypou.
Nechci se rozvádět, nechci hádky. Jen chci, aby se Iveta naučila říct:
„Mami, tohle si nechej pro sebe.“
Abych měl pocit, že jsme tým, i když máma zrovna sedí vedle.
Protože rodina je krásná věc, dokud v ní každý ví, kde jsou hranice.
A já jen doufám, že Iveta si to jednou uvědomí — dřív, než ten můj klid z domova zmizí úplně.
