Článek
Na nádražích je zvláštní atmosféra.
Nikdo tam vlastně nechce být, ale všichni čekají. Každý sám, ale přitom obklopen lidmi. Toho dne jsem měla jet pracovně do Brna, vlak mi jel až za čtyřicet minut, a tak jsem si řekla, že si dám kávu.
Malá kavárna přímo v hale, pár stolů, vůně čerstvé kávy a trochu ospalá obsluha. Ideální místo na klid před cestou.
Sedla jsem si k oknu, vytáhla mobil a objednala si cappuccino a minerálku. Číšník – kluk kolem třicítky, s výrazem, že už má dnešek dost – přikývl a beze slova odkráčel.
Čas se vlekl.
Lidé kolem se střídali, vlaky odjížděly a přijížděly, a já pořád čekala. Kávovar syčel, ale ke mně se nic neblížilo.
Po chvíli jsem se podívala na hodinky – uplynulo víc než deset minut. Za normálních okolností by mi to bylo jedno, jenže já si potřebovala vzít lék. Měla jsem ho brát přesně po jídle a zapít vodou. Minerálka ale pořád nikde.
Nakonec jsem to nevydržela. Sáhla jsem do kabelky, vytáhla vlastní lahev s vodou, spolkla prášek a napila se. Obyčejný moment, nikomu jsem nepřekážela, nic jsem po nikom nechtěla.
Zrovna jsem lahev schovala, když se číšník konečně objevil – s tácem, na kterém stála má káva a minerálka.
Položil ji přede mě a s ironickým úšklebkem pronesl nahlas:
„Jen bych rád připomněl, že konzumace vlastních nápojů je u nás zakázaná.“
Jeho hlas se rozlehl po celé kavárně.
Cítila jsem, jak mi zrudly tváře.
Lidé u vedlejších stolů se otočili, někdo se pousmál.
Otevřela jsem pusu, chtěla něco říct – vysvětlit, omluvit se, nevím – ale žádná slova nepřišla.
Bylo to hloupé a ponižující.
A právě v tu chvíli se ozval muž od vedlejšího stolu.
Seděl tam celou dobu, noviny rozložené před sebou, kabát přes židli – a taky čekal. Na svou objednávku, která pořád nikde nebyla.
Zvedl oči od stránky a klidně, ale dost nahlas, aby to slyšeli všichni, řekl:
„Mladý muži, možná byste měl nejdřív nosit pití rychleji, než začnete zákazníky poučovat. Mně vlak jede za hodinu, ale při vašem tempu doufám, že bude mít zpoždění.“
Kavárnou to lehce zahučelo.
Někdo se zasmál, jiný kývl. Číšník se zarazil, polkl a beze slova odešel zpátky za bar.
Muž se ke mně otočil a s lehkým úsměvem dodal:
„Nebojte, všichni jsme to viděli. Byl to jen blbý den – pro něj, ne pro vás.“
Ta drobná poznámka, pronesená s klidem a nadhledem, zlomila napětí.
Zasmála jsem se, snad trochu nejistě, ale upřímně.
V tu chvíli jsem cítila obrovskou vděčnost – ne proto, že by mě bránil, ale že mi vrátil důstojnost, kterou jsem na pár vteřin ztratila.
Káva nakonec chutnala dobře.
Číšník se mi pak vyhýbal, muž si klidně dočetl noviny a já si odnesla zvláštní pocit: že někdy stačí pár slov od cizího člověka, aby se svět na okamžik zase narovnal.
Když jsem odcházela, prošla jsem kolem jeho stolu a řekla potichu:
„Díky.“
Zvedl oči, pousmál se a odpověděl:
„Za málo. A příště, až vám bude káva trvat tak dlouho, klidně si dejte dvě.“
Venku už hlásili můj vlak.
Někdy si říkám, že největší lidskost se občas vejde do jedné krátké věty – a do pár minut v nádražní kavárně.
