Článek
Ranní tramvaj. Osm hodin. Ten čas, kdy lidé spolu sdílejí dopravní prostředek, ale vlastně jen sdílejí zoufalství z toho, že musí existovat před devátou. Nikdo nemluví. Všichni jen doufají, že dojedou do práce bez interakcí, pachů a náhodných dotyků loktem.
Sedím, koukám z okna a snažím se tvářit, že se mě netýká realita. Realita městské dopravy totiž někdy připomíná soutěž o přežití, kde nevyhrává ten nejsilnější, ale ten, kdo má nejvíc energie ignorovat ostatní.
A pak se ozve rána. Ne fyzická. Sociální.
„NE, TY MĚ NEPOSLOUCHÁŠ!“
Hlas, který byl původně určen jednomu člověku v telefonu, se rozhodl, že bude patřit nám všem. Celé tramvaji. I těm, kdo právě nastoupili a ještě nestihli litovat.
Chlap. Třicet pět? Čtyřicet? Kombinace práce z domu, sebevědomí a módního účesu „drahý holič, špatné rozhodnutí“.
Frajer stojí u dveří, drží se tyče a křičí, jako by jeho telefon měl hlasitost na nulou a jedinou možností komunikace bylo překřičet vesmír.
„ŘÍKAL JSEM MODRÝ! MODRÝ, PROBOHA! NE TYRKYS!“
Jedna paní si instinktivně přitáhne kabelku k sobě, jako by tyrkys byl trestný čin.
Celá tramvaj dělá to, co umí nejlíp — předstírá, že nic neslyší a zároveň duší poslouchá každé slovo, protože tohle je lepší než Netflix. Těch pár lidí bez sluchátek už lituje každého rozhodnutí, které je k nim v životě přivedlo.
„No to si snad děláš srandu! A JAK TO MÁM JAKO VYPADAT PŘED LIDMA?!“
Katastrofický tón. Jeho hlas zní jako generál během armádního kolapsu. Člověk by čekal, že jde o milionové zakázky, investorské schůzky, stát padá, firma hoří, planeta se otáčí naopak.
Vedle mě si pán dělá sudoku. Zvedne hlavu. Pomalu sundá brýle. V očích ta unavená jiskra:
„Kéž bych třicet let nepracoval a odešel do hor.“
Tramvaj zatáčí. Muž dál bojuje o své místo v dějinách:
„A jestli to nebude do půl třetí, tak ať si to nechaj poslat KURIÉREM! Fakt nejsem nějakej… AMATÉR!“
Slovo amatér vyslovil tak, jako kdyby šlo o nejhorší urážku ve slovníku lidstva.
A pak to přijde.
Ta věta, která změní celou atmosféru.
„A ty pastelky teda vem taky! JO, TY VELKÝ! Voskový! POSLOUCHÁŠ MĚ VŮBEC?! A jestli zase vezmeš ty tvrdý, tak si to odskáčeš!“
Pastelky.
Voskový.
Celá tramvaj vteřinu mlčí. A pak nastane ten nenápadný, tichý, společný, lidský moment…
Kolektivní uvědomění: posloucháme drama o školních potřebách.
Pán s kufříkem si odkašle, aby zakryl smích. Student si zakousne do rukávu. Týpek v obleku naproti mně se otočí k oknu a dělá, že ho strašně zajímá výstavba nějaké kancelářské budovy u trati.
Telefonista zavěsí. Sebevědomým gestem. Jako muž, který vyjednal mír mezi státy. Vytáhne tatranku a zakousne. Pohled „jo, zvládl jsem to, svět jede dál díky mně“.
A tu se ozve šepot. Tichý, starší pán vedle mě, ani se na mě nepodívá, jen si povzdychne:
„Víte… já jsem přežil dvě ekonomický krize, pád vlády a šílenýho šéfa… ale tohle… tohle byl doposud můj nejtěžší den.“
Já přikývnu.
Tramvaj zastaví. Dveře se otevřou. Muž s tatrankou vystoupí, stále s aurou světového leadera, co právě zachránil budoucnost všech sešitů a školních aktovek.
Za ním někdo polohlasem dodá:
„Kéž by ten tyrkys byl jedinej problém nás všech.“
A tramvaj pokračuje.
A my taky.
Vzájemně společní, vzájemně unavení, vzájemně opatrní, protože městský survival není o nožích a ohni.
Je o lidech.
A telefonech.
A pastelkových krizích.
