Článek
Všichni jsme čekali grafy a tabulky. Jenže pak se na obrazovce objevilo něco, co tam rozhodně nepatřilo – a porada se změnila v trapas roku.
Online porady se u nás staly rutinou. Po covidu zůstaly jako běžná součást práce – každý čtvrtek se připojíme na hromadný call, kde sedí snad celý management, týmoví vedoucí i my „řadoví“. Většinou je to spíš nuda: prezentace, čísla, plánování. Lidi mají vypnuté kamery, jen občas někdo zapne mikrofon, aby se zeptal nebo odpověděl. Člověk u toho klidně stíhá pít kafe nebo vyřizovat maily.
Ten den ale naší rutině nic nenasvědčovalo. Přihlásilo se asi třicet lidí, šéfová spustila prezentaci a jelo se. Já měl zapnutou kameru i mikrofon, protože jsem měl mluvit o části projektu. Všechno běželo normálně – do chvíle, než se ozval zvláštní zvuk. Takové podivné hekání, které do oficiální porady rozhodně nepatřilo.
Nejdřív si všichni mysleli, že je to jen ozvěna nebo nějaký šum. Jenže zvuk se opakoval, a dokonce zesílil. V tu chvíli už bylo jasné, že to není technická chyba. Všichni zpozorněli. A pak to přišlo – na obrazovce se na chvíli místo prezentace objevilo sdílené okno. A v něm běželo něco, co do pracovní porady opravdu nepatří: video pro dospělé.
Nastalo ticho, jaké jsem na poradě nezažil. Nikdo ani nedutal. Jen v rohu vyskočilo jméno – kolega Dan. Náš Dan, který byl vždycky tak trochu flákač a frajírek, očividně zapomněl vypnout sdílení obrazovky. A místo excelových tabulek nám všem pustil svůj soukromý program.
Šéfová jen vytřeštila oči, šéf se snažil zachovat kamennou tvář, ale bylo vidět, jak mu cukají koutky. Někdo z kolegů se neudržel a vyprskl smíchy, mikrofon to zachytil a trapas byl dokonán. Danovi to konečně došlo, okno zmizelo, mikrofon se vypnul a jeho ikonka během sekundy zčervenala. Odpojil se.
Porada pokračovala, ale dusno bylo hmatatelné. Nikdo už pořádně nevnímal čísla a grafy. Všichni jsme čekali, jestli se Dan ještě vrátí, nebo jestli to přejdeme mlčením. Po pěti minutách se opravdu znovu připojil – tentokrát jen bez kamery, bez mikrofonu, jako šedá ikona, která se tvářila, že tam ani není.
Šéfová se snažila tvářit, že nic neviděla. „Tak, kde jsme to byli?“ řekla, ale hlas se jí trochu třásl. Kolegové se buď dívali do země, nebo naopak se smíchem kroutili hlavami. Já jsem měl co dělat, abych se nezačal chechtat nahlas.
Po poradě samozřejmě vypukl kolotoč zpráv. Slack, maily, soukromé chaty – všude se řešilo jen jedno. „Viděli jste to?“ „To není možný!“ „To se fakt stalo?“ Trapas, který se během pár vteřin stal legendou.
Co s Danem bude dál, nikdo nevěděl. Oficiálně se k tomu firma nikdy nevyjádřila. Ale Dan od té doby na poradách seděl tiše, kamera vždycky vypnutá, sdílení obrazovky už nikdy nedostal na starost. A když se někdo náhodou zmíní o „technických problémech“, je vidět, jak se mu zrudne obličej i přes vypnutou kameru.
Já sám jsem si z toho odnesl dvě věci: za prvé, vždycky třikrát zkontroluju, co sdílím, než to pustím do celofiremního callu. A za druhé – karma někdy přijde i v podobě trapasu, na který se nezapomíná.
