Článek
Jmenuji se Eva a po čtyřicítce už moc netoužím po velkých románcích, spíš po klidu a partnerství, kde si budeme navzájem oporou. Jenže zatím jsem měla spíš štěstí na vztahy, které mě vyčerpaly nebo zklamaly. Říkala jsem si, že to zkusím ještě jednou – naposledy. A právě tehdy jsem potkala Michala.
S Michalem (47) jsme se seznámili na narozeninové oslavě společné kamarádky. Byl to typ chlapa, který zaujme hned – vysoký, charismatický, s takovým tím klidem v hlase, který vás okamžitě odzbrojí. Nepůsobilo to na mě jako zamilování na první pohled, spíš jako příjemné překvapení. Přisedl si ke mně, dali jsme se do řeči a já měla pocit, že se známe už roky.
O pár dní později mi napsal. Pozval mě do malé kavárny, kde to vonělo skořicí a vanilkou, a já měla dojem, že konečně přišel někdo, kdo bere věci pomalu a poctivě. Nepil alkohol – objednal si zázvorový čaj a já cappuccino. Neřešila jsem to. Říkal, že prostě nemá potřebu pít. Vypadalo to jako maličkost.
Postupem času jsme se začali vídat častěji – procházky, večeře, filmy u něj doma. Bylo mi s ním dobře, i když někdy působil trochu uzavřeně. Jednou jsem navrhla, že si otevřeme láhev vína, kterou jsem donesla. V tu chvíli se v něm něco změnilo. Ztuhl, ztišil se a řekl: „Já už pět let nepiju. Měl jsem s tím vážný problém a už si to nechci nikdy zopakovat.“
Zůstala jsem sedět v rozpacích. Obdivovala jsem ho za tu upřímnost, ale zároveň mě trochu zaskočilo, že to přede mnou tajil. Od té chvíle jsem se začala hlídat. Když jsme šli na večeři, objednala jsem si džus. Když mě kamarádky zvaly na víno, přemýšlela jsem, co mu řeknu, až se vrátím domů.
Čím víc jsem se snažila jeho hranice respektovat, tím víc jsem měla pocit, že mizím sama sobě. Jednoho večera, když jsme seděli u něj na gauči a povídali si o budoucnosti, jsem sebrala odvahu a řekla mu, že to asi nezvládnu. Že ho mám ráda, ale že chci žít život, ve kterém nemusím mít strach otevřít si sklenku vína nebo jít s přáteli na oslavu.
Michal mlčel. V očích měl smutek, ale i pochopení. A pak mi poprvé vyprávěl o době, kdy pil – jak kvůli alkoholu ztratil práci i partnerku, jak skončil na léčení a jak dlouho mu trvalo znovu se postavit na nohy. Bylo v tom tolik bolesti, že jsem ho nedokázala soudit. Jenže zároveň jsem věděla, že tenhle svět už k sobě nepropojíme.
Odešla jsem. Dlouho jsem o tom přemýšlela a měla výčitky, že jsem to vzdala. Jenže dnes vím, že některé rozdíly nejsou o toleranci, ale o životním stylu, který prostě nesedne. A i když mi Michal chybí, jsem ráda, že jsem si vybrala upřímnost. Teď se učím znovu mít ráda svůj vlastní klid – sedávám v kavárně, čtu si, občas si dám sklenku vína a vzpomenu si na něj. Ne se smutkem, ale s pochopením. Některé příběhy zůstanou nedokončené, protože tak je to správně.
