Článek
Nikdy jsem si nemyslel, že budu řešit práci nějak víc do hloubky. Bral jsem to prostě jako nutnost. Jednu dobu se ale ve firmě, kde jsem tehdy pracoval, začalo mluvit o propouštění. Nevědělo se kdy ani koho se to dotkne, ale bylo jasné, že se něco chystá. Nechtěl jsem čekat na poslední chvíli, a tak jsem si aktualizoval životopis a začal ho rozesílat na různé nabídky.
Jedna z firem byla větší společnost, která otevírala novou pobočku. Hledali víc lidí najednou, což mi přišlo jako dobrá šance. Poslal jsem životopis i motivační dopis a dál to moc neřešil. Odpovědí tehdy chodilo minimum, takže jsem nepočítal s tím, že se vůbec někdo ozve.
Asi po týdnu mi ale přišel e-mail, že mě zvou na pohovor. Ten se konal za pár dní. Když jsem přišel, už na chodbě sedělo hodně lidí. Bylo jasné, že nás berou jako skupinu a že výběr nebude úplně osobní. Brali nás postupně do místnosti, kde se ptali na základní věci – na zkušenosti, na předchozí práci, proč se hlásíme a jaké máme představy. Na závěr mi řekli, že se ozvou do týdne.
Týden utekl a nikdo se neozval. Pak uběhl další a stále nic. Bral jsem to jako uzavřenou věc a dál chodil po jiných pohovorech. Něco vyšlo, něco ne, ale měl jsem rozjetých víc možností. Tahle firma mi postupně zmizela z hlavy.
Po skoro měsíci mi ale zazvonil telefon. Volali z té firmy, kde jsem byl na pohovoru. Omluvili se za zdržení a oznámili mi, že mě vybrali. Zeptali se, jestli mám pořád zájem. Překvapilo mě to, ale řekl jsem, že ano. Domluvili jsme se, že bych nastoupil zhruba za dva týdny. Nic se ještě nepodepisovalo, byla to jen ústní domluva.
Jenže pár dní nato se mi ozvala jiná firma, kde jsem byl taky na pohovoru. Nabídli mi nástup hned další týden. Ta nabídka mi dávala větší smysl – práce se mi zdála zajímavější, kolektiv příjemnější a podmínky lepší. Nabídku jsem přijal.
Tím pádem jsem tu první firmu úplně pustil z hlavy. Řešil jsem novou práci, nástup, papíry, zaškolení. Vůbec jsem si neuvědomil, že bych měl někomu volat a rušit domluvený nástup. Prostě jsem to vypustil.
Až do dne, kdy mi znovu zazvonil telefon.
Volali z té první firmy a ptali se, kde jsem, že mám dnes nastoupit. V tu chvíli mi to došlo. Uvědomil jsem si, že jsem na ně úplně zapomněl. Řekl jsem, že je to nedorozumění a že už nastupuju jinde. Pak jsem si dohledal kontakt na HR a zavolal jim, abych se omluvil.
Místo klidného vyřešení jsem ale narazil na dost nepříjemnou reakci. Manažerka mi začala vyčítat, že takhle se to nedělá, že byli domluvení, že se se mnou počítalo a že jsem jim tím způsobil problém. Že jsem měl dát vědět.
Snažil jsem se vysvětlit, jak to celé bylo. Že se ozvali až po skoro měsíci, i když slibovali odpověď do týdne. Že jsem mezitím hledal dál, protože jsem jinou možnost neměl. A že jsme stejně nic nepodepisovali. Omluvil jsem se, že jsem zapomněl dát vědět, ale snažil jsem se vysvětlit i svou stranu.
Jenže ona byla čím dál tím víc nepříjemná. Říkala, že je to neprofesionální, že takové chování si firmy pamatují a že jsem je poškodil.
V tu chvíli už jsem to nevydržel. Řekl jsem jí narovinu, že kdyby dodrželi vlastní termín a ozvali se do týdne, jak slíbili, tak by k tomu vůbec nedošlo. Že je normální, že člověk chodí na víc pohovorů najednou, když si hledá práci. A že ústní domluva bez smlouvy prostě není závazná. Že mě situace mrzí, ale že v tom nejsou úplně bez viny ani oni.
Na druhé straně se na chvíli odmlčela. Pak hovor skončil.
Zůstal jsem sedět s telefonem v ruce a měl pocit, že jsem to možná řekl až moc ostře. Na druhou stranu jsem věděl, že kdyby se ke mně od začátku chovali férově a ozvali se včas, všechno mohlo být úplně jinak.
Nakonec jsem byl rád, že jsem šel do druhé firmy. Nová práce byla od začátku jiná. První dny byly sice náročné, hodně informací, nové prostředí, noví lidé, ale cítil jsem, že jsem tam zapadl. Kolegové byli v pohodě, nikdo si na nic nehrál a nikdo si na nic nestěžoval. Pracovalo se normálně, bez zbytečného stresu.
Často jsem si během těch prvních týdnů na tu první firmu vzpomněl. Hlavně na ten telefonát a na to, jak celý ten nábor vlastně probíhal. Došlo mi, jak rychle se může situace otočit a jak malý detail někdy rozhodne úplně o všem. Kdyby se tehdy ozvali včas, možná bych dneska pracoval úplně jinde. Možná bych nikdy nedostal tu druhou nabídku. A možná bych ani nepoznal, že to může fungovat i normálně.
Nakonec mi ale hlavou pořád běželo, že si ty firmy často tyhle problémy vytvářejí samy. Dlouhé čekání, nejasné odpovědi, sliby bez krytí, všechno natažené na týdny. Člověk mezitím logicky hledá dál, protože nemůže jen sedět a čekat. A když pak udělá stejné rozhodnutí, jaké by bez váhání udělali oni, najednou je to problém. Najednou je nespolehlivý on. Přitom je to často jen obyčejná reakce na jejich vlastní přístup. A to mě na tom celém možná štvalo úplně nejvíc.
