Článek
Na dovolené většinou neřeším, jestli mám nejlepší místo u bazénu. Pokud je volné lehátko, sednu si. Když není, vezmu si židli, jdu k moři nebo se vrátím později. Nikdy mě nenapadlo vstávat v šest ráno jen proto, abych někam položil ručník.
V tomhle hotelu ale část hostů přesně tak fungovala. Už při snídani bylo přes prosklené dveře vidět, že několik prvních řad u bazénu je prakticky „obsazených“, přestože tam nikdo neležel. Na lehátkách byly ručníky, knihy, nafukovací kruhy nebo jedna bota.
První dva dny jsme to vůbec neřešili. Chodili jsme k bazénu později a našli si místo někde vzadu.
Třetí den nebylo kam si sednout
K bazénu jsme přišli kolem půl desáté. Děti chtěly být dopoledne u vody a manželka si chtěla chvíli číst. Většina lehátek byla obsazená lidmi, ale čtyři vedle sebe v první řadě měla jen hotelové ručníky.
Nikde kolem nebyla taška, kniha ani pití. Jen čtyři ručníky přehozené přes opěradlo. Zeptali jsme se páru vedle, jestli tam někdo je.
Žena řekla, že ručníky tam leží už minimálně od osmi. Za celou dobu prý na lehátkách nikoho neviděla.
Rozhodli jsme se ještě chvíli počkat.
Po další hodině se pořád nikdo neukázal
Děti už byly ve vodě a my stáli s věcmi u zdi. Každých pár minut jsem se podíval k těm čtyřem lehátkům, ale nic se neměnilo. Ručníky tam ležely a jejich majitel nikde.
Kolem půl jedenácté se uvolnilo jedno místo úplně na druhém konci bazénu. Manželka si tam sedla a já zůstal u dětí. Když se později vrátila z pokoje, řekla, že je absurdní stát kolem prázdných lehátek jen proto, že si na ně někdo ráno položil látku.
Měla pravdu. Jeden z ručníků jsem tedy sundal, složil ho na sousední lehátko a sedl si.
Další tři jsem nechal být.
Majitel se objevil skoro po poledni
Přišel s manželkou a dvěma dětmi. V ruce měl pití a vypadal, jako by právě skončili snídani nebo se vrátili z města. Když uviděl mě na jednom ze „svých“ lehátek, okamžitě zamířil k nám.
Zeptal se anglicky, proč tam sedím. Odpověděl jsem, že lehátko bylo několik hodin prázdné. Ukázal na ručník položený vedle a řekl, že ho měl rezervovaný.
Nejdřív jsem si myslel, že použil špatné slovo. Zeptal jsem se, jestli má nějakou skutečnou rezervaci od hotelu.
Neměl.
Jeho rezervací byl ručník.
Podle něj bylo úplně jedno, jak dlouho byl pryč
Vysvětloval, že si ráno přivstal a přišel k bazénu schválně proto, aby rodině zajistil dobrá místa. To podle něj znamenalo, že má na čtyři lehátka nárok po celý den. Jestli jsme chtěli sedět v první řadě, měli jsme prý udělat totéž.
Řekl jsem mu, že když si místo skutečně používá, nemám problém. Jenže čtyři lehátka zůstala několik hodin prázdná, zatímco ostatní hosté neměli kam sednout.
Odpověděl, že to není jeho problém. Každý má stejné možnosti a mohl si ráno přivstat.
Tohle mě začalo bavit méně než samotné lehátko.
Nešlo už totiž o místo. Šlo o jeho přesvědčení, že několikaminutová ranní návštěva bazénu mu dává vlastnické právo až do večera.
Do debaty se vložila žena vedle nás
Byla to ta samá hostka, která nám ráno říkala, že jsou lehátka prázdná. Muži řekla, že ručníky viděla už před osmou a jeho rodinu tam za celé dopoledne neviděla. Podle ní není normální blokovat čtyři místa několik hodin.
Muž jí odpověděl, že se jí do toho nic netýká. Ona mu připomněla, že také celý týden hledá volné lehátko, zatímco půlka první řady bývá celé dopoledne prázdná.
Jeho žena mezitím stála vedle a vypadala, že se jí do hádky příliš nechce. Děti už dávno odešly do bazénu a zjevně jim bylo úplně jedno, na kterém lehátku budou mít ručník.
Jediný člověk, pro kterého se z toho stala zásadní otázka, byl jejich otec.
Řekl, že zavolá personál
Souhlasil jsem. Právě to mi připadalo jako nejlepší řešení. Pokud hotel řekne, že se lehátka opravdu dají rezervovat ručníkem na několik hodin, zvednu se.
Muž odešel k baru a za chvíli se vrátil s pracovníkem hotelu. Začal mu vysvětlovat, že jsme mu odstranili ručník z rezervovaného místa. Zaměstnanec chvíli poslouchal a potom se zeptal, jak dlouho u lehátka nikdo nebyl.
Muž odpověděl, že to není důležité.
Pracovník hotelu si evidentně myslel něco jiného.
Hotel měl pravidlo, které skoro nikdo nedodržoval
Zaměstnanec nám vysvětlil, že lehátka se oficiálně rezervovat nesmějí. Pokud host odejde na delší dobu, personál může jeho věci přesunout. V praxi to ale téměř nedělali, protože se nechtěli celý den hádat s hosty.
Muž namítl, že tohle pravidlo nikde neviděl. Zaměstnanec ukázal na malou tabulku u vstupu k bazénu. Bylo tam několik piktogramů a mezi nimi také upozornění, že ponechaný ručník nezaručuje rezervaci.
Muž chvíli mlčel. Potom začal vysvětlovat, že v jiných hotelech to funguje běžně a že každý přece ví, co ručník na lehátku znamená.
Zaměstnanec odpověděl, že v tomhle hotelu neznamená nic.
Přesto se muž nevzdal.
Chtěl alespoň „svoje“ lehátko zpátky
Řekl mi, že teď už je u bazénu a bude místo skutečně používat. Proto bych podle něj měl vstát a najít si jiné. To už mi připadalo téměř obdivuhodné.
Zeptal jsem se ho, proč by měl mít přednost právě on. Lehátko několik hodin nepoužíval a hotel právě potvrdil, že rezervované nebylo. Odpověděl, že na něm měl svoje věci a byl tam první.
Řekl jsem, že já na něm teď sedím. Pokud chce, jsou vedle stále další tři lehátka s jeho ručníky.
Na okamžik vypadal, jako by mu úplně vypadla hlavní část argumentu. Jeho rodina měla pořád tři místa pro čtyři lidi, z nichž dvě děti stejně běhaly kolem bazénu.
Jenže jemu šlo právě o to čtvrté.
Jeho žena nakonec seděla, on zůstal stát
Na jednom lehátku si udělala místo žena, druhé zůstalo pro děti a třetí použili na věci. Muž chvíli postával mezi nimi a několikrát se na mě podíval.
Pak si přinesl plastovou židli od baru. Položil ji vedle lehátek a zbytek dopoledne na ní seděl. Místa bylo dost, jen už neměl přesně to, které si ráno označil.
Nevypadalo to, že by se s výsledkem smířil. Kdykoli jsem šel do vody nebo si pro pití, dal jsem telefon a knihu manželce. Nechtěl jsem zjistit, že během pěti minut moje věci někdo přesunul a ručník se na lehátko zázračně vrátil.
Nestalo se to.
Muž se mnou už ten den nepromluvil.
Druhý den jsem ho viděl u bazénu znovu
Přišel krátce po sedmé. Přehodil ručníky přes několik lehátek a odešel směrem k hotelu. Tentokrát jsem jen stál na balkoně s kávou a celé představení sledoval shora.
O dvě hodiny později byla místa stále prázdná.
Personál kolem nich několikrát prošel a nic neudělal. Chápu proč. Pro zaměstnance hotelu je jednodušší nechat několik prázdných lehátek být než každé ráno vysvětlovat dospělým lidem, že ručník není list vlastnictví.
My jsme ten den šli k moři.
Ne proto, že bych mu chtěl jeho čtyři místa přenechat.
Jen jsem opravdu neměl chuť strávit další dopoledne debatou s člověkem, který si na dovolenou přivezl vlastní pravidla a očekával, že se jimi bude řídit celý hotel.
