Článek
Jmenuju se Iveta, je mi 38 let a ještě před pár lety byste mě nazvali „úspěšnou ženou“.
Měla jsem skvělou práci v reklamní agentuře, kde se točilo hodně peněz, energie i stresu.
Zvenku to vypadalo jako sen.
Uvnitř to ale pomalu hořelo – a já jsem si toho všimla až ve chvíli, kdy bylo pozdě.
Když jsem před osmi lety nastoupila do reklamní agentury, měla jsem pocit, že se mi splnil sen. Otevřený prostor, káva zdarma, pingpongový stůl, firemní večírky, a hlavně – uznání. Všichni říkali, že mě čeká skvělá kariéra. A já tomu chtěla věřit.
Rychle jsem zapadla. Uměla jsem psát, improvizovat, řešit krizové situace, a když bylo potřeba, zůstala jsem klidně do půlnoci.
„Ty jsi srdce týmu,“ říkali mi. „Bez tebe by to nešlo.“
A já to brala jako poctu. Jenže srdce, které bije pro práci, se časem unaví.
Než jsem si to uvědomila, začala jsem žít v rytmu e-mailů a termínů.
Vstávala jsem s mobilem v ruce, usínala s hlavou plnou kampaní.
Víkendy jsem trávila na notebooku, „jen abych to měla hotové“.
A každé pondělí jsem se budila s tíhou v žaludku.
Zpočátku jsem si říkala, že to k tomu prostě patří. Že tlak je daň za úspěch.
Jenže po čase jsem se přistihla, že i v pátek večer cítím úlevu jen proto, že „už to na chvíli skončilo“.
Začala jsem být podrážděná, zapomínala jsem jíst, a když jsem si večer sedla do ticha, nevěděla jsem, co se sebou.
Jednoho dne mě šéf zavolal do kanceláře.
„Potřebujeme, aby ses ujala nového klienta,“ řekl s úsměvem. „Bude to náročné, ale věřím ti. Když to zvládneš, posuneme tě výš.“
Cítila jsem, jak se mi potí dlaně. Místo radosti přišel strach.
Nechtěla jsem další odpovědnost, další noci u počítače, další tlak. Ale neuměla jsem říct ne.
Doma jsem se složila. Doslova.
Seděla jsem na podlaze v kuchyni, brečela a nedokázala se pohnout.
Byla jsem vyčerpaná – tělem i duší.
„To bude jen únava,“ říkala jsem sama sobě. Ale únava trvala týdny.
Začala jsem mít bolesti hlavy, nespala jsem. Když mi kolega poslal e-mail v sobotu ráno, rozbrečela jsem se.
Nakonec jsem skončila u lékařky.
„Vyhoření,“ řekla klidně. „Potřebujete pauzu. Dlouhou.“
Slovo vyhoření znělo jako výmluva pro slabé.
Já přece vždycky všechno zvládala. Jenže teď jsem nezvládla ani vstát z postele.
Prvních pár týdnů doma bylo peklo.
Najednou jsem měla čas – a nevěděla, co s ním.
Všichni kolem pracovali, plánovali, byli „busy“.
Já seděla na balkoně a koukala do prázdna.
Cítila jsem se zbytečná.
Ale pomalu se něco měnilo.
Začala jsem si všímat věcí, které jsem roky míjela – ranní světlo, vůně kávy, ticho.
Zapsala jsem se na kurz focení. Šla jsem pěšky do lesa. A po dlouhé době jsem se nadechla bez spěchu.
Když mi po půl roce volali z agentury, jestli se nechci vrátit, cítila jsem zvláštní klid.
„Ne,“ řekla jsem poprvé v životě bez výčitek. „Nechci.“
Na druhé straně bylo ticho. A pak jen: „To je škoda.“
Možná. Ale pro mě to byla svoboda.
Dnes pracuju na půl úvazku v malé tiskárně.
Žádný open space, žádné termíny na včera, žádný stres.
Vydělávám méně, ale mám čas žít.
Čas na přátele, na čtení, na sebe.
A když se mě někdo zeptá, jestli mi nechybí „ta velká kariéra“, usměju se.
Všichni říkali, že mám práci snů.
Jenže já se každé pondělí budím s klidem – a to je ten opravdový sen.
