Článek
Ráno. Sedm třicet. Pekárna u tramvaje. Dav lidí, co ještě ani pořádně nezačal den, ale už se cítí, jako by ho někdo ždímal. Každý v ruce klíče, mobil, sluchátka, očima kontroluje čas. Je to zvláštní rituál, kdy se všichni snaží tvářit, že nespěchají — a přitom mají puls maratonského běžce.
Fronta dlouhá až ke dveřím. Všichni víme, že jsme tu pro to samé: dva rohlíky, loupák, housku, něco k snídani a pryč. Až na jednu ženu. Stojí vpředu. Královna vitríny. Vládne nad pečivem jako císařovna nad korunovačními klenoty.
„Hm… tak já nevím,“ pronese a skloní hlavu k vitríně, jako by pozorovala vzácné artefakty. „Tohle je jaký rohlík?“ — „Klasický, paní,“ povzdechne prodavačka. „A tenhle?“ — „Máslový.“ „A v čem je rozdíl?“ Prodavačka zamrká. Ve frontě někomu cukne koutek. „Tenhle je… z másla.“
„A makový koláček máte? Ale pořádně makový, ne takové ty, co tam toho máku je málo?“ Někdo za mnou se nadechne tak hluboko, že by mohl nafouknout horkovzdušný balón. „A je sladký? A ty posypky jsou sezam, nebo lněné? A tohle je včerejší, nebo dnešní? A váží to aspoň sto dvacet gramů? A křupe to? A je to bez palmového oleje? A máte to i bez soli?“
Ticho. Fronta ztuhne jako voskové figuríny. Prodavačka loví zbytky trpělivosti ze dna duše. „A nemáte ty… víte… takové ty?“ následuje popis něčeho, co se naposledy peklo možná v roce 1998. „Nemáme,“ řekne prodavačka tónem člověka, který právě rezignoval na život.
Paní si povzdechne, zkoumá vitrínu, ukáže sem, pak jinam. „Tak já si vezmu… hmm… jednu tuhle.“ Prodavačka sáhne po housce. „Ne, vlastně támhletu. A počkejte — ta první byla hezčí. Tuhle dám pryč. Ne… vlastně dejte mi jenom tuhle. Stačí jedna.“
Kdyby tu někdo měl měřič stresu, graf by vypadal jako seizmograf při zemětřesení. Nakonec paní suverénně odejde s jednou jedinou houskou v sáčku, jako by právě dokončila státnice z pečivologie.
Zaslechnu za sebou tiché: „Tohle není fronta, to je psychologický test.“ A já? Dostanu svůj rohlík. S dvacetiminutovým zpožděním. Šéfův mail čeká v inboxu: „Prosím o včasné příchody.“ Jasně. Příště snídani vyrobím doma. Nebo v minulém životě.
