Článek
Byla to původně úplně nevinná myšlenka.
„Bylo by fajn,“ řekl tehdy můj muž, „kdyby máma měla Facebook. Může tam vidět fotky vnoučat, psát si s kamarádkami a nebude se cítit tak sama.“
Nápad se zdál skvělý.
Co by se tak mohlo pokazit?
V sobotu jsme se u ní sešli — já, on a samozřejmě babička, která na to celé pohlížela se směsí podezření a zvědavosti. Přinesli jsme jí tablet, vytvořili účet, nastavili profilovou fotku (jednu pěknou z Vánoc, kde se ještě nesnaží utéct ze záběru) a ukázali jí, jak se to celé používá.
„Tady napíšeš status,“ vysvětloval můj muž.
„Tady klikneš na srdíčko, když se ti něco líbí.“
„A tady můžeš přidat fotku nebo napsat komentář.“
Máma naslouchala, přikyvovala, občas se zeptala, jestli to „může pokazit“, a po dvou hodinách výuky jsme měli pocit, že jsme jí otevřeli dveře do nového světa.
Jenže jsme netušili, že ty dveře už za sebou nikdy nezavře.
Zpočátku to bylo roztomilé.
Máma dávala lajky na každou fotku vnoučat, psala komentáře typu „Moc hezké, ale Tomáš by měl mít čepici.“ nebo „Ta malá zase bosá, nachladí se!“ — prostě klasika.
Jenže pak se to začalo zvrhávat.
Začalo to nenápadně — sdílením obrázků s nápisem „Kdo má nejradši svá vnoučátka, ať dá srdíčko!“.
Pak přibyly příspěvky z pochybných stránek s titulky jako „Evropská unie nařídila přidávat hmyz do potravin — pozor, co jíte!“ nebo „Tohle vám v televizi neřeknou!“.
A jakmile se do toho ponořila naplno, nebylo cesty zpět.
Každý náš telefonát teď začínal stejně:
„Ty, já jsem četla na tom fejsbuku, že už prý dávají brouky i do mouky. To máte doma taky?“
A pak přišla druhá fáze: sdílení všeho, co by nikdy nemělo opustit rodinné hranice.
V jeden krásný čtvrtek ráno mi pípla notifikace: „Marie Nováková vás označila na fotce.“
Otevřu to — a tam já, v teplákách, s mokrými vlasy, držím mimino, které zrovna řve jak tur.
Fotka, kterou pořídila při poslední návštěvě, když jsem se jen na chvíli otočila k varné konvici.
Pod tím komentáře jejích kamarádek:
„Krásná rodinka, ale ta malá má asi koliku.“
„A to je ten manžel, co staví barák?“
Aby toho nebylo málo, máma začala brát Facebook jako veřejnou kroniku rodiny.
Sdílela příspěvky typu:
„Naše Anička měla dnes první den ve školce, trochu brečela, ale zvládla to!“
nebo
„Syn s rodinou se pohádali, ale už se zase usmířili, tak snad to vydrží.“
Bylo to jako žít v seriálu, který vysílá v přímém přenosu celá vesnice.
Snažili jsme se to zastavit.
„Mami, tohle bys neměla dávat na Facebook,“ říkala jsem.
„A proč ne?“ ptala se. „Vždyť je to hezké, že se lidi dozví, jak se máte.“
Když jsme jí vysvětlovali pojem soukromí, tvářila se upřímně zmateně.
„Ale to je jen pro přátele,“ říkala.
Jenže její „přátelé“ byli nejen sousedé, ale i spolužák ze základky, nějaký pan Franta z diskusí o zdraví, a kdovíkolik cizích lidí, které si „nějak omylem přidala“.
A tak jsme jednoho dne zjistili, že máma sdílela fotku našich dětí, s celými jmény a názvem školky.
S textem:
„Naše poklady jdou dnes do školy, držte jim palce!“
Nakonec jsme to vzdali.
Naučit mámu, co nepatří na Facebook, je jako učit kočku, že voda není na hraní. Jenže čím víc jsme se snažili, tím víc jsme si uvědomovali, že už to dávno není jen roztomilé.
Začalo to být únavné.
Každý týden jsme řešili, co zase sdílela, komu odpověděla, koho si přidala, nebo co napsala pod fotku úplně cizím lidem. A někdy i děsivé — protože v tom množství otevřenosti a „sdílení radosti“ si neuvědomovala, jak snadno se mohou citlivé informace dostat k lidem, kteří nemají dobré úmysly.
Mysleli jsme si, že jí děláme radost. Že jí tím otevřeme dveře do světa, který jí přiblíží rodinu. Ale nenapadlo nás, že jí zároveň dáme do ruky nástroj, který neumí odhadnout.
Facebook se pro ni stal prostředím, kde se cítí důležitá — kde ji někdo poslouchá, kde má pocit, že je vidět. A my jsme si neuvědomili, jak snadno se tahle hranice mezi sdílením a přeháněním může ztratit.
Dnes už vím, že učit mámu „být online“ znamená taky učit ji, kdy nebýt.
Protože i když ji milujeme, i když víme, že to všechno dělá z lásky, občas by bylo fajn, kdyby tu lásku sdílela trochu míň… a hlavně ne veřejně.
