Článek
Když jsme se poznali, bylo nám osmnáct. Já byl ten typ, co spíš přežívá ze dne na den. Na střední jsem neřešil, co bude po maturitě. Hlavně projít, mít klid a užít si víkend. Ona byla jiná – ambiciózní, všechno měla naplánovaný. Už ve druháku věděla, kam na vysokou půjde, jaký obor, jakou práci by chtěla.
„A ty?“ ptala se mě občas.
„Nevím,“ pokrčil jsem rameny. „Něco si najdu.“
Usmála se, ale v očích jí bylo vidět, že si o mně myslí svoje.
Po maturitě se naše cesty rozdělily. Ona šla studovat do Brna, já zůstal doma. Zkoušel jsem pár prací – sklad, rozvoz, trochu i manuálu, ale nic, co by mi sedlo. Po pár měsících mi zavolal strejda. Má firmu, dělá elektroinstalace, montáže, opravy. Řekl, že by se mu hodil někdo, kdo by mu pomáhal – tahal kabely, dělal drobnosti. Nic složitýho.
„Nebude to za moc,“ říkal. „Ale naučíš se, jak to chodí.“
Zkusil jsem to. A zůstal.
První měsíce jsem byl v podstatě poskok. Vozil jsem materiál, vrtal díry, zametal, poslouchal, co kdo říká. Ale něco na tom bylo. Práce rukama, vidět výsledek. Když se na konci dne rozsvítilo světlo, věděl jsem, že to funguje i díky mně. Strejda mě bral s sebou na zakázky, učil mě, proč se co dělá, a po čase mi dal do ruky i něco zodpovědnějšího.
S ní jsme byli pořád spolu. Jezdila domů na víkendy, občas jsme si volali. Ale postupně jsme si začali rozumět míň. Ona žila ve světě seminárek, stáží a kariérních plánů, já v montérkách a prachu. Když jsme se jednou pohádali, řekla něco, co už nešlo vzít zpátky.
„Ty se spokojíš s málem,“ řekla. „Já chci víc. Nechci žít s elektrikářem, co celý život tahá kabely.“
Tehdy mě to bodlo.
Nejen proto, že to řekla, ale protože to asi opravdu myslela. Krátce na to se se mnou rozešla. Prý potřebuje „někoho, kdo ví, kam směřuje.“
Já nevěděl. Ale chtěl jsem to zjistit.
Tak jsem začal makat. Dodělal jsem si zkoušky, papíry, začal brát drobný zakázky bokem. Postupně jich přibývalo. Lidi mě doporučovali, práce se kupila, já jsem šetřil, kupoval nářadí, auto, vybavení. Po dvou letech jsem si založil živnost. Strejda měl radost – říkal, že si to zasloužím.
Bylo to těžký, ale šlo to. Dělal jsem od rána do večera, víkendy často taky. Peníze, který jsem dřív utrácel bez rozmyslu, jsem začal investovat – do nástrojů, do auta, do lidí. Najednou jsem měl víc práce, než jsem stíhal, tak jsem vzal jednoho kluka, pak druhýho. Asistentku, co mi pomáhá s papírama. Firma rostla.
Nebylo to bez chyb. Párkrát jsem si naběhl – zákazník nezaplatil, materiál zdražil, auto se porouchalo. Ale naučil jsem se to brát jako součást hry. Když něco spadne, postavíš to znova. A když tě někdo podcení, o to víc tě nakonec překvapí, jak vysoko dojdeš.
Roky šly a já si postavil dům. Ne luxusní vilu, ale svůj. Poctivej, z cihel, s garáží, kde stojí moje dodávka. Každej šroub, každej kabel znám. Ráno vstanu, dám si kafe, kouknu z okna na rozpracovanou zakázku a mám pocit, že všechno dává smysl.
A pak jednoho dne… jsem ji potkal.
Byl jsem zrovna v rodném městě kvůli jedné zakázce. Šel jsem do obchodu pro nějaké drobnosti a ona stála u regálu s kávou. Chvíli jsem přemýšlel, jestli se mám ozvat, ale nakonec jsem jen řekl: „Ahoj.“
Otočila se. Trochu zaskočeně, pak se usmála.
„Ty? To snad není možný.“
Chvíli jsme si povídali. O práci, o životě. Říkala, že dokončila vysokou, pracuje v kanceláři. Nic velkýho, ale jistota. Cítil jsem, že zní trochu unaveně, tak nějak… prázdně. Neříkala to, ale z tónu bylo cítit, že to není ta budoucnost, kterou si malovala.
Rozloučili jsme se, popřáli si hodně štěstí. A za pár dní mi přišla zpráva.
„Máš někdy čas? Mohli bychom zajít na kávu. Ráda bych tě zase viděla.“
Nakonec jsem souhlasil. Ne ze zvědavosti, spíš ze zvědavosti s nadhledem – chtěl jsem vidět, co z ní zůstalo. Sešli jsme se v malé kavárně u náměstí. Přišla pozdě, jak kdysi. Elegantní, upravená, ale v očích měla něco, co jsem si pamatoval – tu směs sebevědomí a nejistoty, kterou se snažila skrývat úsměvem.
Seděli jsme naproti sobě. Mluvila hodně. O práci, o kolezích, o tom, jak je to v kanceláři těžké, jak tam všichni jen přežívají. A pak se dostala k tomu, co jsem čekal.
„Víš,“ řekla a podívala se mi přímo do očí, „máš to fakt hezky rozjetý. Vždycky jsem věděla, že v tobě něco je. Jen… asi jsme tehdy byli mladí.“
Pousmál jsem se. „Jo, mladí a blbí.“
Chvíli bylo ticho, pak se naklonila blíž. „Možná bych ti měla dát další šanci,“ řekla tiše, skoro s úsměvem. „Myslím, že jsme to tehdy jen špatně načasovali.“
Podíval jsem se na ni přes hrnek s kávou. Měl jsem chuť se zasmát.
„Víš, já se vlastně nezměnil,“ řekl jsem klidně. „Pořád dělám to samý, jen teď to dělám líp. Jen už to není jen práce, ale i můj život.“ Z mého tónu muselo být jasné, že druhá šance padá.
Neřekla nic. Jen kývla a na chvíli se zadívala z okna. Bylo v tom ticho, co řeklo všechno.
Dopili jsme kávu, zaplatil jsem. Rozloučili jsme se venku. Objala mě, tak nějak opatrně, jako by se bála, že se spálí.
Když jsem sedl do auta, chvíli jsem jen seděl a poslouchal ticho.
Vždycky jsem věděl, že elektrikář jí nebyl dost dobrej. Ale podnikatel? Ten už by asi šel.
Jenže teď už o její uznání nestojím.
Protože dneska…
dělám pořád to samý. Jen už nejsem elektrikář.
Jsem firma.
A najednou jsem „dost dobrej“.
