Článek
Když mi vedoucí na konci roku řekl, že dostanu speciální bonus za mimořádné úsilí, měl jsem z toho obrovskou radost. Nejen kvůli samotným penězům, i když samozřejmě při dnešních cenách se každá koruna hodí, ale hlavně kvůli pocitu uznání. Ten rok byl opravdu náročný. Časté přesčasy, služební cesty, školení, která jsem musel absolvovat, a taky spousta práce, kterou jsem dotahoval za ostatní, protože nestíhali. Měl jsem pocit, že konečně někdo vidí, kolik energie do toho dávám.
Rozhodl jsem se, že o bonusu nikomu říkat nebudu. Ne snad proto, že bych se styděl, nebo že by to byla nějaká tajnost, ale prostě jsem měl za to, že je to moje soukromá věc. Co si kdo vydělá, to je přece každého osobní záležitost, a nikdy jsem se nevyptával kolegů, kolik berou oni.
Jenže v kanceláři se nic neutají. Nevím přesně, kde se to provalilo, ale najednou se kolem mě začaly šířit řeči. Nejdřív jen takové narážky – „No jo, pan úspěšný,“ nebo „Někomu se to daří.“ Zpočátku jsem si myslel, že jde o žert, ale pak se mě začali ptát napřímo. „Tak kolik ti dali? Padesát? Sto?“ Smál jsem se tomu a říkal, že to není jejich věc. Jenže čím víc jsem odmítal odpovědět, tím víc si vymýšleli vlastní čísla.
Najednou jsem byl „ten, co si přilepšuje bokem“, „ten, komu všechno sype firma“. Jakoby mě vedoucí platil z jejich kapes. Nikdo z nich už neviděl ty večery, kdy jsem seděl v kanceláři dlouho po pracovní době, zatímco oni dávno byli doma s rodinami. Nikdo nevnímal ty víkendy, kdy jsem dojížděl na školení a učil se nové systémy. Pro ně jsem prostě začal být symbolem nespravedlnosti.
Situace se postupně zhoršovala. Když jsme dřív chodili na kafe do kuchyňky všichni spolu, najednou se sebrali beze mě. „My jdeme, ty asi musíš makat, když ti to tak sype,“ řekla jednou kolegyně s úšklebkem. Smích, který následoval, nebyl přátelský. A já jsem tam zůstal sedět sám u počítače.
Postupně se z nevinných narážek staly jízlivosti. Když jsem něco navrhl na poradě, obratem zaznělo: „No jasně, to bude určitě ten nejlepší nápad, když je tady náš vyvolený.“ Nebo: „Na to my obyčejní asi nestačíme.“ Bylo to vysilující. Vždycky jsem se snažil být s kolegy v pohodě, nikdy jsem si nepotrpěl na to, abych se předváděl nebo vyvyšoval. A teď jsem najednou stál na opačné straně – nechtěně, bez svého přičinění.
Nejhorší je, že se ta závist přenesla i na práci samotnou. Když potřebuji od někoho spolupráci, dávají mi to sežrat. „Hele, jestli to potřebuješ rychle, tak si to udělej sám. Ty to přece zvládneš, jinak bys nedostal bonus.“ Nebo: „Já ti to pošlu až zítra, dneska mám dost. Tobě to určitě nevadí, máš za to zaplaceno.“ Najednou jsem musel dělat i věci, které by normálně udělal někdo jiný.
Cítím se izolovaný. Dřív jsme chodili společně na obědy, povídali si, smáli se. Teď si berou krabičky a odcházejí beze mě. Když vejdu do kuchyňky a oni se tam baví, najednou zmlknou. A já vím, že jsem téma hovoru já.
Začal jsem přemýšlet, jestli vůbec stálo za to tak dřít. Peníze navíc jsou fajn, ale ten pocit, že se každý den musím prodírat dusnou atmosférou a sledovat závistivé pohledy, je k nezaplacení – bohužel v tom špatném smyslu slova.
Zkoušel jsem to řešit sám v sobě. Říkal jsem si, že je to jen fáze, že to přejde. Ale zatím to vypadá spíš naopak. Čím déle to trvá, tím víc se jejich posměšky zabodávají pod kůži. Vím, že bych mohl jít za šéfem a požádat ho o podporu, ale nechci, aby to vyznělo jako stěžování. Připadám si jako mezi dvěma mlýnskými kameny – na jedné straně uznání od vedení, na druhé straně nepřátelství od lidí, se kterými trávím každý den.
Někdy se přistihnu, že přemýšlím, jestli bych neměl hledat jinou práci. Jinde, kde by se o mně tolik nemluvilo, kde bych měl šanci začít znovu a nebýt hned ten „vyvolený“. Jenže proč bych měl utíkat? Kvůli tomu, že jsem dělal svou práci poctivě a dobře? To přece nedává smysl.
Možná si na to časem zvyknu. Možná si kolegové uvědomí, že jejich závist jim nijak nepomůže. A možná taky ne. Vím jen jedno – že příště, až se mě někdo zeptá, jestli mi něco přidali, budu mít chuť se zasmát a říct: „Kéž by.“ Protože pravda je někdy v kanceláři to poslední, co se vyplatí říkat.
