Článek
Jmenuju se Jiří, je mi čtyřicet dva let a jsem regionální manažer v jedné velké mezinárodní firmě. Když mě někdo potká, vidí úspěšného chlapa – drahý oblek, hodinky, sebevědomý úsměv, jistotu v hlase. Jen málokdo by hádal, že mám doma manželku, kterou už roky nikomu neukazuju.
Ne proto, že bych ji nenáviděl.
Ale proto, že se za ni prostě stydím.
Když jsme se s Markétou brali, byla to nádherná ženská. Měla postavu, kterou jí záviděly i moje kolegyně, smála se, byla chytrá, přirozená. Měl jsem pocit, že se se mnou svět zastavil. Jenže to bylo před patnácti lety.
Dneska je všechno jinak. Markéta zestárla. Přibrala, unavila se, ztratila ten šmrnc. Chodí doma v teplácích, vlasy stáhne do culíku, nalíčí se jen na pohřeb nebo na třídní schůzky. A já? Já se změnil taky – jen jinak. Stoupám, vydělávám, reprezentuju. Když vstoupím do zasedačky, lidi vstávají. Když jdu na firemní večírek, všichni si potřásají rukou a říkají, že jsem borec. A já si ten pocit nechci kazit.
Zpočátku jsem Markétu bral na akce. Jednou. Dvakrát. Ale brzy jsem pochopil, že to nejde. Pamatuju si jeden večer – gala večeři s partnery. Ona si oblékla staré šaty, které jí už moc neseděly. Byla nervózní, pořád si uhlazovala sukni, koktala, když se jí někdo ptal na práci. Já se potil, protože jsem cítil pohledy ostatních. Tichý úsměv kolegy, jak si ťuká s manželkou šampaňské a přitom na nás nenápadně mrká.
Tehdy jsem si řekl, že příště půjdu radši sám.
A tak to dělám.
Vždycky mám výmluvu po ruce.
„Markéta má migrénu.“
„Markéta je s dětmi.“
„Markéta není ten typ na večírky.“
Všichni to berou, nikdo se moc neptá. A já mám klid.
Na těch setkáních se cítím volně. Nepotřebuju hlídat, co kdo řekne, jak kdo vypadá, jestli se Markéta tváří dostatečně elegantně. Můžu se soustředit jen na sebe, na dojem, na hru. Vím, že to zní povrchně, ale v mém světě se image prostě počítá.
Občas mi kolegové ukazují fotky svých žen – všechny jsou upravené, štíhlé, vybělené zuby, nehty jako ze salonu. Já se vždycky jen usměju, kývnu a rychle změním téma. Fotku Markéty nikomu neukazuju už roky.
V telefonu mám sice společnou fotku z dovolené, ale kdybych ji teď ukázal, působilo by to spíš jako charita než rodinné štěstí.
Někdy mi píše obchodní partner:
„Vezmi manželku, uděláme dvojvečeři.“
A já hned vymýšlím výmluvu.
„Víš, ona je spíš domácí typ.“
„Moc ji to nebaví.“
„Má teď stres z práce.“
Všechno, jen aby nemusela přijít.
Nechci se rozvádět.
Máme dvě děti – deset a třináct let.
Mají mě rády, Markéta je skvělá máma. A hlavně – rozvod by byl komplikovaný. Dům, auto, majetek, známosti. Všechno by se muselo dělit, řešit, vysvětlovat.
A já nemám chuť dělat ze sebe oběť před právníky.
Upřímně? Je mi takhle pohodlně.
Doma klid, žádné scény, žádné otázky.
Markéta se stará o děti, o jídlo, o to, aby všechno fungovalo. Já vydělávám, občas přinesu kytku, řeknu, že ji mám rád, a svět se točí dál. Každý má svou roli. Ona tu tichou, já tu reprezentativní.
Někdy se přistihnu, že mi to vyhovuje víc, než bych chtěl přiznat.
Ráno odcházím z domu, ona ještě spí. Večer se vrátím, podá mi večeři, ptá se, jaký jsem měl den. Odpovím jedním slovem a pustím televizi.
Nemáme hádky, nemáme vášeň. Máme klid.
Na akcích se usmívám, objímám kolegyně, podávám si ruce s partnery, žiju ten „vysoký život“. A když se někdo zeptá, kde mám manželku, jen pokrčím rameny a usměju se:
„Ona má radši domácí pohodu.“
A oni se zasmějí a rozumí. Protože každý v tom světě má něco, co skrývá.
Někdo dluhy.
Někdo aféru.
A já mám Markétu.
