Článek
Když můj kamarád Marek oznámil, že končí v práci, měl jsem pocit, že mluvím s člověkem, který právě vynalezl lék na rakovinu. Takhle sebevědomý, takhle nadšený a takhle… nafoukaný jsem ho snad nikdy nezažil.
„Brácho, já končím ve firmě. Už nebudu dřít na cizí sny,“ prohlásil a dramaticky zaklapl notebook, i když jsme seděli v hospodě a žádný notebook u sebe samozřejmě neměl. A pak dodal: „Dělej si poznámky, tohle je začátek mý podnikatelský éry.“
Přiznám se, trochu mě pobavil. Ale zároveň jsem mu to přál. Kdo by si nepřál mít kolem sebe někoho, kdo se posune, kdo riskne něco velkého? Jenže Marek to vzal od první minuty přesně tím způsobem, který mě nutí bouchat hlavou do stolu.
Další týdny byly peklo.
Každé jedno setkání začalo tím, že mi vyprávěl, jak je „svobodný“. Jak ho nikdo nekontroluje. Jak vstává, kdy chce. Jak pracuje odkudkoli. Jak mu každý, naprosto každý, závidí. A ano — používal tu frázi opravdu každý, což je v Markově světě přibližně dvacet lidí z jeho Instagramu.
„Hele,“ říkal mi, „já ráno vstanu, sednu do auta, jedu někam na krásné místo, zapnu hotspot a pracuju. To je život. Ne jako vy, co sedíte v kanclu a koukáte na hodiny.“
Přitom jsem věděl, že vstává v jedenáct, protože předchozí noc do tří scrolloval TikTok.
A pak přišly fotky. Samozřejmě že přišly. Laptop na stole v kavárně. Laptop na kapotě auta. Laptop na dece v parku. Laptop u jezírka. Všude. Vždycky s tím svojím typickým úšklebkem a popiskem typu: „Tak zase jedna pracovní schůzka v přírodě. Kde pracujete vy?“
Ze začátku jsem se smál. Potom jsem si ho na chvíli ztlumil na sociálních sítích, protože to bylo pořád dokola. Marek, moře práce, kafe a rádoby podnikatelské hlášky.
Ale teď přijde ta nejlepší část — jakmile trochu opadl prvotní hype, začal jsem postupně zjišťovat, že realita je jaksi… jinde.
A to jsem ještě netušil, jak moc.
Jednoho dne mě poprosil, jestli s ním můžu pracovat v kavárně, že potřebuje „nasát trochu motivace“ (říkal to tak vážně, že jsem čekal, že vytáhne nějaké vonné tyčinky). Přijdu, sedne si, otevře notebook a začne se tvářit jako Elon Musk v krizi, která rozhodne o budoucnosti civilizace.
Po dvaceti minutách jsem měl hotový půl den práce.
Marek mezitím napsal tři věty, smazal je, napsal jiné tři, pak si povzdechl, pak začal hledat motivační hudbu na YouTube, pak se podíval na dvě videa „Jak být efektivní podnikatel“, pak si šel koupit kafe a když přišel zpět, zeptal se mě: „Proč je to podnikání tak náročný?“
To byl první okamžik, kdy jsem začal tušit, že ten zázračný život nebude tak zázračný.
O pár dní později mi zavolal v jedenáct večer.
„Brácho, potřebuju si s někým popovídat,“ řekl unaveným hlasem, který jsem u něj snad nikdy neslyšel.
Sešli jsme se na benzínce (jeho oblíbeném místě, protože „tam člověk najde nejvíc inspirace“, což je úplná blbost). Sedli jsme si na obrubník a Marek najednou nebyl ten nadšený podnikatel. Byl to kluk, co neví, co dělá.
„Já… jsem si myslel, že to bude jiný,“ začal. „Myslel jsem, že budu mít volno. Že budu vydělávat víc. Že budu… nezařaditelný.“
„A co ta tvoje práce?“ zeptal jsem se.
„Práce?“ uchechtl se hořce. „Kámo, já dělám víc než předtím. Mnohem víc. Tlačím to každý den od rána do noci. Klienti jsou nároční. Musím shánět další. Musím dělat účetnictví, faktury, smlouvy, marketing… všechno sám. Když spím, nevydělávám. Když jsem nemocnej, nevydělávám. Když nemám chuť dělat, nemůžu nedělat.“
Chvíli mlčel a pak dodal to nejdůležitější:
„A víš, kolik vydělávám? Stejně. Možná i míň než předtím.“
To byla rána. Pro něj i pro mě. Ale on úplně nezakončil.
„A víš, o co jsem přišel? O nemocenskou. O volné víkendy. O dovolenou. O benefity. O stabilitu. O to, že jsem vypnul práci a šel domů. Teď jsem v práci pořád. Každý den, každý večer, i když vypnu mobil, furt nad tím přemýšlím. A jestli to tak půjde dál… tak mě to semele.“
Najednou jsem viděl úplně jiného Marka. Nepřikrášleného, nefiltrujícího realitu, nearanžujícího si život do pozérských fotek. Viděl jsem člověka, který se hnal za iluzí svobody a dostal zápřah bez hranic.
„Proč jsi to neřekl dřív?“ zeptal jsem se.
„Protože jsem byl blbej,“ přiznal. „Chtěl jsem, aby to vypadalo, že jsem to dokázal. Že jsem úspěšnej podnikatel. Že jsem dál než ostatní. Ale pravda je, že jsem si na sebe upletl bič. A že jsem naletěl. Ne ostatním — sobě.“
Seděli jsme tam ještě dlouho. A poprvé od začátku jeho podnikání řekl něco fakt upřímného:
„Kámo, já si asi půjdu zase najít práci. Normální. Chci mít jednou za čas volno. Chci vypnout. Chci vědět, že když onemocním, nezbankrotuju. Já… nejsem ten typ, co si z práce udělá životní styl. Já chci jen normálně žít.“
A víš co? Tohle bylo poprvé po měsících, kdy jsem ho respektoval.
Ne když dělal fotky s laptopem u rybníka.
Ne když psal motivační citáty.
Ne když se tvářil, že má život v malíčku.
Ale když přiznal pravdu.
Když sundal masku „podnikatelské dokonalosti“ a zbyl jen Marek — člověk, kterého znám.
A možná právě tehdy poprvé začal skutečně růst.
