Článek
Říkají, že po rozvodu má člověk začít znovu. Já jsem se o to opravdu chtěla pokusit. Ne proto, že by na mě někdo tlačil, ale protože jsem nechtěla zůstat sama. Bylo mi třicet jedna, mám malého syna a pořád cítím, že život nekončí. Chtěla jsem si znovu připomenout, jaké to je se smát, těšit se, mít s kým sdílet obyčejné věci.
S manželem jsme spolu byli několik let. Ze začátku to byla pohádka – milý, pozorný, spolehlivý. Měla jsem pocit, že jsem našla přesně toho, koho jsem celý život hledala. Jenže po svatbě se všechno začalo měnit.
Postupně se z něj stal někdo jiný – panovačný, uzavřený, s potřebou mít všechno pod kontrolou. Doma nic nedělal, o dítě se skoro nestaral. Když jsem ho požádala o pomoc, řekl, že „on přece chodí do práce“ a že „já jsem doma, tak ať si to zařídím“.
A pak se přidal ten chlad – mlčení, odtažitost, později i pohrdání.
Jednoho dne, když nechal otevřený notebook, jsem uviděla zprávy. Nešlo o jednu nebo dvě – bylo jich desítky. Slova, která dřív psal mně.
Neptala jsem se. Jen jsem věděla, že tohle už nezachráním.
Rozvedla jsem se. Nejdřív jsem měla pocit úlevy, ale pak přišla samota. Večer, když jsem uspala syna, bylo najednou ticho až moc hlasité. Tak jsem si řekla, že možná nastal čas zase někoho poznat.
Kamarádka mi napsala, že má pro mě „skvělý tip“.
„Normální, hodný kluk, Kačko! Taky rozumný, jen nemá štěstí na ženský.“
Souhlasila jsem. Proč ne. Rande po dvou letech. Domluvili jsme si odpoledne v kavárně, nic velkého.
Přijel autobusem. To mi nepřišlo zvláštní, sama tak jezdím často. Předtím mi ještě psal, že se trochu zdrží, protože se chce zastavit pro kytku. Bylo to milé gesto. Když ale přišel, kytku neměl.
„Já jsem ji chtěl vzít, fakt, ale pak jsem… no, nějak jsem ji nevzal,“ řekl s lehkým pousmáním.
Usmála jsem se taky. Bylo to trochu neobratné, ale nevadilo mi to.
Posadili jsme se, objednal si pivo, já kávu. Povídali jsme si. Ze začátku byl příjemný, trochu nesmělý. Pak se rozpovídal víc.
Říkal, že momentálně nemá stálou práci, že dělá spíš po brigádách, ale že to není problém, protože má po strýčkovi menší byt a „ze sociálky mu chodí pěkné peníze“.
Nijak jsem to nekomentovala. Každý jsme v jiné situaci, a já nemám právo nikoho soudit.
Jen jsem cítila, že asi nehledáme stejné věci.
Vyprávěl dál – že většinou sleduje televizi, občas zajde s kamarády, pár vztahů už měl, ale většinou to dlouho nevydrželo. „Ta poslední byla fajn, měsíc to vydrželo,“ řekl a objednal si druhé pivo.
Povídání bylo čím dál víc jednostranné. Já jsem poslouchala, on pil. Ne že by byl opilý, spíš uvolněný. Po chvíli přibyla ještě další sklenice a k tomu pár panáků – prý „jen tak na náladu“.
„Já si to tak dělám po svém,“ řekl nakonec s úsměvem. „Bez auta, bez stresu. Aspoň se můžu občas pobavit.“
Když jsme se loučili, nabídl se, že zaplatí oboje. Peníze měl, ale já odmítla. Nechtěla jsem být nikomu nic dlužná. Každý jsme si zaplatili své a rozloučili se. Byla jsem ráda, že to proběhlo v klidu.
Druhý den jsem mu napsala krátkou zprávu:
„Díky za včerejšek, ale necítím to, tak to nechme být.“
Odpověděl stručně: „Jo, jasný.“
Myslela jsem, že tím to končí. Jenže ne.
Za pár hodin mi napsala kamarádka.
„To si děláš srandu? Vždyť se na to těšil! Ty mu ani nedáš šanci? Já se ti snažím pomoct, domluvím ti rande a ty ho hned po prvním setkání arogantně odpálkuješ? Nevdáčíš si mojí snahy vůbec nevážíš!“
Seděla jsem u stolu, koukala na ten text a chvíli nevěděla, jestli se mám smát nebo brečet. Nešlo přece o to, že by byl zlý. Jen jsem necítila nic víc než zdvořilost.
Jeden vztah s člověkem, který se změnil v někoho úplně jiného, mi stačil. A další pokus s někým, kdo si jen krátí čas, opravdu nepotřebuju.
Neznamená to, že už nechci nikoho poznat. Chci. Ale ne za každou cenu. Ne jen proto, abych nebyla sama.
Až se znovu rozhodnu jít na rande, bude to proto, že ten člověk za to stojí – ne proto, že mě k tomu někdo přemluvil.
