Článek
Když jsem se rozhodl po letech znovu koupit zájezd v klasické cestovní kanceláři, chtěl jsem si užít ten pocit „poctivé dovolené“ s tištěnými katalogy, úsměvem paní u přepážky a vědomím, že se o všechno někdo postará. Na internetu je sice všechno rychlejší a levnější, ale já jsem si říkal: proč si jednou nedopřát klid a nechat to na profesionálech? Jenže netušil jsem, že mě čeká docela jiný zážitek.
Na první pohled to vypadalo skvěle. Přátelská pracovnice mi nabídla katalogy, ukázala na monitoru hotel přímo u moře a mluvila o „výhodné nabídce“. V duchu jsem už cítil vůni slané vody a těšil se, jak si konečně odpočinu. Jenže pak začala ta hra, kterou bych nazval „co všechno se ještě dá přihodit k jedné dovolené“.
Nejdřív přišlo na řadu pojištění. Samozřejmě chápu, že se hodí mít krytá záda, ale když mi paní předčítala seznam všech možných variant a trvala na tom, že „základní rozhodně nestačí“, připadal jsem si jako někdo, kdo vyráží na expedici na Severní pól, ne na deset dní k moři. Přikývl jsem, že si vezmu to, co pokrývá běžné situace, ale když mi začala vysvětlovat, že bez rozšířeného balíčku je to vlastně hazard, poprvé ve mně zaškubalo.
Jenže tím to teprve začalo. Další položka: parkování u letiště. „Většina klientů to řeší přes nás, je to pohodlnější,“ slyšel jsem. Když jsem namítl, že na letiště mě může odvézt rodina, tvářila se skoro dotčeně. Přidala argument, že s parkováním „získám jistotu a nebudu nikoho obtěžovat“. Pak přihodila priority boarding, možnost rezervace sedadel za příplatek a balíček „komfortní cestování“.
„Ale vždyť mi stačí normální let,“ snažil jsem se vysvětlit. Jenže slečna na druhé straně stolu byla neúnavná. Najednou přede mne vysunula papíry s nabídkou lepšího pokoje: výhled na moře, balkon, minibar zdarma. „Víte, když už jedete jednou za rok, byla by škoda šetřit,“ prohlásila a já měl pocit, že se mě snaží přimět k tomu, abych se styděl za to, že chci obyčejný pokoj.
Pak přišla řeč na víza. Země, do které jsme letěli, je sice vízově jednoduchá, vše jde vyřídit elektronicky během pár minut. Ona mi ale začala líčit, jak je proces složitý a riskantní, a že je lepší zaplatit jim poplatek, protože „když to udělají profesionálové, určitě nic nepokazí“. V tu chvíli jsem měl pocit, že se mnou jedná jako s dítětem, které nezvládne vyplnit formulář.
Atmosféra houstla. Každý můj pokus o odpor narazil na připravené argumenty. Cítil jsem, jak se mi zvedá tlak. Nešel jsem si přece koupit auto s příplatkovou výbavou, ale zájezd k moři. Přišlo mi, že z prostého „chci dovolenou“ se stala bitva, ve které mám být donucen podepsat všechno, co se jim hodí.
Nakonec už jsem to nevydržel. Vstal jsem od stolu a klidným, ale pevným hlasem řekl: „Jestli to nepůjde bez všech těch zbytečných příplatků, odcházím. Najdu si jinou cestovku.“ Chvíli bylo ticho. Paní za přepážkou se na mě dívala, jako bych právě vyslovil něco nepochopitelného. A pak, skoro kouzlem, se všechno změnilo.
Najednou to šlo. Zájezd v základní ceně, pojištění jen to nutné, pokoj přesně ten, který jsem chtěl od začátku. Žádné povinné balíčky, žádné výhružky, že se bez toho neobejdu. Za deset minut bylo vše vyřízené – a já měl v ruce smlouvu, kvůli které jsem tam přišel.
Když jsem odcházel, cítil jsem směs úlevy a zklamání. Úlevu, že jsem prosadil svou a nenechal se natlačit do něčeho, co nechci. A zklamání, že místo příjemného zážitku z nákupu dovolené jsem absolvoval skoro hádku. Představoval jsem si úsměvy a jistotu, že se o všechno postarají, ale místo toho jsem musel bojovat za to, abych dostal to, co jsem chtěl od začátku.
Dnes už vím, že nákup v pobočce je spíš souboj než příjemná služba. Musel jsem bojovat, abych dostal to, co jsem chtěl od začátku – a to mi za tu nervozitu nestojí. Pokud si pracovníci cestovky neváží provize, kterou jim přinesu, příště kliknu na internet a koupím si zájezd online. Tam se mě nikdo nebude snažit přesvědčit, že k dovolené potřebuju všechno možné navíc.
